Příběhy a roztodivnosti, které jsme zažili a zažíváme...

Fantastický podzim

To byl ale podzim a vlastně i léto...Letos jsme si konečně užili velkou spoustu různých, především diplomatických akcí. 

Ještě v létě se nám dostalo obrovské cti a zúčastnili jsme se odhalování pamětní desky u Bellasis house v Box Hill. To bylo velmi mile strávené dopoledne ve společnosti úžasných lidí. Potom nám naše malá Marianka zpestřila nedělní odpoledne, kdy se s ní zvrhle zahradní židle a ona se zřítila přímo na dlaždice, kterými je podložený velký květináč. Bohužel tak nešťastně, že jsme museli vyrazil na dětskou pohotovost a po nekonečných hodinách čekání na rentgen a ošetření, jsme domů odcházeli s ovázanou ručičkou a diagnózou vlasových prasklinek na prstíčcích. Na konci měsíce července jsme se rozloučili s úžasným panem ambasadorem na krásné zahradní slavnosti. Počasí vyšlo náramně a tak jsme mohli klábosit s přáteli na zahradě a ten náš cvrček u toho mohl pobíhat a prozkoumávat ambasádní zákoutí. Díky tomu, že Marianku bereme od jejích 4.měsíců na všechny společenské akce s sebou, tak je na ruch a lidi zvyklá a je ve svém živlu, většinou středem pozornosti, diskutuje a okouzluje návštěvníky podobných akcí. Při této příležitosti byl promítán projekt dnes již bývalého ambasadora Never Forgotten. 

Pak jsme cestovali...naše první krátká dovolená vedla do města Bath. Nádherné prostředí východní Anglie - no a nebyli bychom to my, kdybychom se nezúčastnili alespoň nějaké britské výstavy. Naše cesta vedla právě do Bathu, kde se konala Klubová výstava Southern Flat Coated Retriecer Club. K našemu velkému překvapení, jsme si domů odvezli pár skvělých úspěchů, kdy si Ike a Carmen ve svých třídách veteránů vyběhali každý kokardu a hodnocení 5th, VHC. Carmen k tomu ještě přidala ze třídy játrových jedinců hodnocení 1st, Best liver bitch in show. No byli jsme nadšení - a to jsme kvůli koloně málem nestihli nastoupit do výstavního kruhu. Další naše cesta vedla na jih. Konkrétně do oblasti Dorset. V pátek jsme dorazili do malého penzionku se skvělou hospůdkou, kde jsme se ráno svěží vzbudili a posilnění výbornou anglickou snídaní, vyrazili do přímořského městečka Bournemouth. Tam se konala Championship dogshow a naši pesani se opět neztratili. Carmen si vyběhala krásné 4.místo, Agnes a Ike si ve svých třídách vyběhali oba místo 3. Odjížděli jsme sice přismahnutí, ale úplně spokojení. Jaké bylo naše překvapení, když nám místní chovatelky gratulovali ke kvalifikaci na Crufts 2022. Agnes a Ike se kvalifikovali na největší a nejprestižnější výstavu na světě. No nevěříme tomu ještě ani dnes - Ikovi se to podařilo v téměř 11 letech. A konec léta se nesl ve znamení návštěv - konečně tu byli babi a didi, jak by řekla naše Mani. S těmi jsme taky moc výletili - jeli jsme taxíkem po Londýně, byli jsme u Buckingham palace, ve všech velkých parcích, viděli jsme Tower, London bridge, St.Katharine Docks Marina, krmili jsme veverky a papoušky ve "veverčí uličce", byli se podívat na sochu princezny Diany a taky jsme byli na tajném výletě - jeli jsme parním vlakem. A moc jsme si návštěvu užili. Tuhle návštěvu hned vystřídala další - přijel za náma Marianky starší brácha s přítelkyní. A s nimi jsme taky výletili. Nejhezčí byl asi výlet lodním taxikem z Malých Benátek do čtvrti Camden Lock. 

Mezi návštěvami se u nás taky udála veliká věc. Marianka nastoupila do školky. Kvůli sociálnímu kontaktu a jazyku chodí v pondělí a úterý dopoledne do školky kousek od našeho domu. Ten první zvykací týden byl teda náročný nejen pro Marianku. Noví lidé, nové věci, nový režim a to všechno bez mámy a táty....ale zvládli jsme to a teď už se do školky těší. Musím říct, že je to i pro nás nová zkušenost. školky v Británii funguje úplně jinak než jsme v Čechách zvyklí my. Márinka má školku v prostorách velmi starého kostela a kromě malinkého dvorečku, kam chodí dopoledne nachvilku na čerstvý vzduch, prostor budovy neopouští. Děti se také v Británii do školky nepřezouvají. Třídy jsou rozdělené podle věku - od úplných miminek až po předškoláky. Marianka je ve třídě s dalšími 9 dětmi a na ty je podle potřeby personál složený z 2-4 dospělých. Takže přístup k dětem je velmi osobní a velmi individuální. Navíc je personál složen tak multikulturně, že se u dětí střídají učitelé všemožných národností - nejsou vyjímkou černošky, zahalené arabky nebo asiaté. Školka má pro rodiče aplikaci v mobilním telefonu, kam dostáváme zprávy a režim dítěte je tam každý den pečlivě zaznamenáván. Můžeme si tak překontrolovat, co měla Mari k svačině nebo obědu a kolik toho snědla, kdy a kolikrát si myla ruce, v kolik jsme jí do školky předali a kdy jsme si jí vyzvedli. Musím říct, že po 2 měsících chodí Mari ze školky vážně spokojená - to ranní loučení je občas ještě trochu uplakané, ale to taky zvládneme.

Podzim je vždy hodně o vzpomínkových akcích. V září jsou to akce k Battle of Britain, státnímu svátku a jak se potom přehoupne říjen, vše se točí kolem dne veteránů, který připadá na 11.11. My jsme se za českou ambasádu zúčastnili hned několika akcí. 19.září jsme uctili památku u příležitosti Battle of Britain na mši v St. George RAF Chapel v Biggin Hill. Na konci září jsme vyrazili na Folklorní odpoledne, které pořádala česká škola v prostorách ambasády - tvořili jsme náramky, čelenky, zdobili jsme perníčky nebo se učili modrotisk a ochutnali české speciality. V říjnu jsme oficiální akce proložili nádhernou návštěvou Mersea island - kde jsme se potkali s chovateli flatíků a poseděli u kávičky s dcerou českého veterána Wendy. Na konci října jsme ochutnali dobrůtky na Národní recepci, kde jsme vítali na ambasádě novou paní velvyslankyni s manželem. Zase jedna velmi příjemná akce s přáteli....čím déle tu jsme, tím osobnější vztahy s mnohými máme. No a aby toho nebylo málo, vymyslela jsem si výlet a vyrazili jsme do Chessington World of Adventure - to je místo, kde se člověk opravdu nenudí. My jsme jeli hlavně kvůli naší oblíbené autorce pohádek Julii Donaldson, místní ZOO a haloweensky vyzdobenému areálu. Marianka miluje příběh Grufallo a zážitek v podobě jízdy vodním kanálem v oříšku, který vás veze celým příběhem, ten si tedy opravdu budeme pamatovat všichni. Stejně tak procházku začarovaným lesem nebo všemožná zvířátka místní ZOO. Haloween jsme taky zažili na vlastní kůži na párty, kterou pořádala naše malá kamarádka Trixie a její chůva Gabi - naše malá čarodějnice se naprosto zamilovala do dýní (pořád všude křičela pumpkin, když je viděla). Ještě, že tu ty kamarády máme, budeme mít alespoň na co vzpomínat. No a na konci října, konkrétně 29.)jsme vyrazili na procházku k památníku Bomber Command memorial, kde jsme položili věnec z vlčích máků a uctili památku českých vojáků. Vlčí mák je symbolem veteránů již od konce 1.světové války a nosí se právě v období kolem dne válečných veteránů. Na 30.října jsme dostali pozvání na odhalení plakety u Lime tree of Liberty. Sazeničku lípy vysadil v r.1943 prezident Dr.Edvard Beneš v sídle své exilové vlády v Aston Abbotts. Sídlo je momentálně soukromé a nelze jej volně navštívit, proto jsme neváhali ani chvilku a přijali pozvání majitelů. Mohli jsme se proto podívat mezi zdi, které utvářely české dějiny. Děkujeme za tu možnost. Ještě ten den mě čekala velká fuška - zadělat na pravé české kynuté koláče. Následující den jsme se totiž účastnili vzpomínkového dne na Brookwood cemetery, kde je zvykem popovídání s pamětníky u kávy nebo čaje a něčeho dobrého. A to byl právě úkol nás, žen z úřadu přidělence obrany. S koláči se pojí úžasná historka. Když je manžel přenášel v krabici z auta na místo, přichomítl se k němu pan George Scott - potomek Čechů, kteří do UK emigrovali. Ten když zjistil, že se pod víkem ukrývají koláče, začal dokonce mluvit česky a shánět se po makovém. Liboval si, že víc jak 2 roky makový koláč neměl. To jsou ty nejkrásnější vzpomínky. Že jsme mohli připomenout domov, dětství, něco co ti lidé znali, co jim pekly babičky, maminky a oni se vracejí ve vzpomínkách.

No a tou největší a nejkrásnější akcí byla nedělní The Cenotaph Parade na Whitehall v Londýně. V neděli 14.11. - u příležitosti tzv. Remambrance Sunday ( vždy nejbližší neděle k 11.11.) - se konal pochod válečných veteránů a jednotek, před zraky královské rodiny. My jsme měly s Mariankou možnost vše pozorovat jako diváci, ale největší radost jsme měly z toho, že za české veterány a ambasádu mohl pochodovat při takto slavnostní akci i Tomáš. Nic slavnostnějšího už asi nezažijeme - pokud nás tedy k audienci nepozve samotná královna :-) Jsme na české zástupce opravdu pyšní, je to nezapomenutelný zážitek.

Teď už budeme mít do Vánoc volněji - s Mariankou nás čeká ještě pořádání jedné větší akce, a to pečení vánoček. Pro manželky přidělenců obrany z jiných zemí bude zorganizováno veselé dopoledne, kdy je naučíme, jak tu naši vánoční dobrotu umotat. Tak nám držte palce, snad to zvládneme a nezamotáme se do toho....

E aneb o chovatelství a velkých plánech do budoucna

Duben, vrh D a the Duke of Edinburg

To je Vám zase měsíc...Na konci měsíce března se v naší chovatelské stanic psů narodil externí vrh štěňátek. Vrhu jsme vybrali podtitul Disney a jsou to vnoučátka naší Carmenky. Jejich maminkou je Grace, černá holčička z vrhu B. Ale řeknu Vám, ta jízda, která se začala v polovině března, to teda bylo něco....Grace začala hárat hned na začátku ledna. Měli jsme vybraného psa, který perfektně seděl rodokmenem, splňoval moje požadavky na standartního, játrově hnědého psa a navíc je v majetku chovatelů Carmen. Kruh by se tak pro mě zvláštním způsobem uzavřel a jako správní pachatelé jsme se chtěli vrátit na místo činu. A tak se 18.ledna vydala Grace na svou první cestu za ženichem - měla vyšetřenou hladinu progesteronu v krvi a my jsme proto věděli, že jede přesně na čas. Organizace krytí feny, když jste 1500km opodál je velká švanda - prostě nic nemůžete :-) Byla jsem na telefonu, vše bylo vykomunikováno, stačilo jen potkat si na ten akt. No jo, jenomže se stalo něco, co jsme úplně nepředpokládali. Vybraný pes byl sice tzv. prvňáček (ještě nikdy předtím nekryl), ale protože má ve své blízkosti smečku fenek, úplně jsem nepředpokládala problém....a ten nastal.  Damianovi se prostě Grace absolutně nelíbila. První den k ní párkrát čuchnul a nic. Přičítali jsme to tomu, že Grace třeba ještě není připravena a on to ví. Druhý den však šla Grace znovu na krev a v nás by se krve nedořezal - fenky jsou ideální na krytí, když je hladina progesteronu do 16 a Grace měla už 18. To znamená, že šance na oplodnění začala klesat. Znovu se tedy vydala na cestu z Kralup do L.Bělohrad za ženichem a scénář se opakoval. Začala jsem v Londýně řešit, co dám. Druhý vybraný pes byl totiž toho času s paničkou v Bratislavě a to nám v době pandemie úplně nenahrálo. Zkusili jsme tedy jiného nejbližšího - Charlese. Ten o ní jevil zájem a velký, ale naskočit se mu prostě nepodařilo. Chtělo to spolehlivého krycího psa, který ví, co má udělat a na 100% to vyjde - ten nám ukáže, zda je něco v nepořádku s fenou nebo jsou prostě úplně marní jen ti předchozí pesani. Podařilo se mi spojit s chovatelkou Lenkou a poprosit ji o krytí Gumpem, otcem prvního vybraného Damiana. COI - tedy koeficient příbuznosti zůstal stejný a tak ničemu nic nebránilo. Grace dorazila ke Gumpíkovi pozdě večer a ještě než stihla strčit hlavu do vrátek, tak bylo hotovo. My jsme se do Valentýna modlili, aby tam aspoň pár bublinek zůstalo. V pondělí 15.února večer, bylo na sonu vidět 6 flatích obláčků a my jsme jásali. Hurá, není jich moc, nebude to mít holka náročné a jsou tam! Jak ale začalo Grace růst bříško, začala jsem majitelku "strašit", že se mi těch 6 nezdá a že jich asi bude víc. Jaké ale bylo v neděli 21.března překvapení, že Grace během 4 hodin přivedla na svět fotbalové družstvo složené ze 4 holčiček a 7 kluků. A ještě větší překvapení bylo, že se z 11 mimin nenarodilo ani jedno hnědé štěňátko, i když oba rodiče hnědou vlohu nesou. Matka příroda nám zase ukázala, že sama nejlépe ví. Co jsou proti ní tabulky veterinárních lékařů a statistika....prostě je teď u rodiny Grace veselo a mají tam bandu 11 černých pidižvíků. A všem těmhle chlupáčům jsme se vyřádili na jménech - najdete tak u nás Mickeyho a Minnie, Olafa a Svena, Tinker Bell a Petera Pana, Moanu a Mauiho, Rapunzel a Flynna Rider, lichým zůstává Mowgli, ale nebojte i ten má svého Balooa. Čeká na něj v jeho rodině, kde mají už pejska z vrhu B - hnědý strýček Baloo se tak dočká černého kámoše.

No a druhou událostí, kterou teď zažíváme na vlastní kůži je odchod Vévody z Edinburgu, manžela královny. Věřte, že je úplně něco jiného, pozorovat dění tisíce kilometrů daleko a nebo být přímo u toho. Když obědváte, usíná vám dítě a živě slyšíte čestné salvy na počest prince Philipa, má to úplně jinou atmosféru. A protože je to momentálně pro Brity událost č.1 a my víme, že něco podobného asi nikdy nezažijeme, vydali jsme se po nedělním spánku na procházku. Krásně jsme se prošli po londýnských parcích - máme to štěstí, že bydlíme od Buckinghamského paláce v dochozí vzdálenosti, a tak jsme po 4km a po průchodu Kensington gardens, Hyde parku a Green parku, měli možnost shlédnou dění, které má většina zprostředkovaně jen přes obrazovku. Atmosféra neskutečná, naprosto Vás to obejme. Pokora, vlídnost, smutek, obrovský kus historie, pýcha a hrdost, kým Britové jsou - jednou bych ráda viděla stejnou hrdost v očích českého národa. Vím, že mají mnoho desítek let náskok, ale bylo by to hezké.....No a když už jsme byli v tom procházení se po parcích, šli jsme ještě zamávat s Mariankou kačenám do Saint James parku a zpět jsme to vzali přes horní část parku, ke které mu se váže pověst o zvuku houslí, který se ozývá ze shluku stromů, vysázených v kruhu...krásné místo.

C aneb co se děje se světem

Přemýšlela jsem, jak tohle téma uchopit. Je to rok, co se svět zbláznil a tak jsem si říkala, že by třeba bylo dobrý trochu bilancovat. Dost mi k téhle úvaze pomohlo čím dál tím častější dotazování lidí z mého českého okolí. Před rokem jsme se potýkali s urážkami a nadávkami, abychom se v Čechách ani neukazovali, ať si ten hnusnej virus necháme v Británii a netaháme ho do města, kde žijeme. Rok se s rokem sešel a je obrovským paradoxem, že je tomu přesně naopak. Lidé z Čech mi píšou, co že tam dělají špatně a jak je možný, že my tady u nás to máme naopak. A nebo v tom horším případě se opakuje historie a ozývají se hlasy, ať se ani neopovážíme přivézt tu britskou mutaci. Pořád mi někdo píše, co že dělají Češi špatně a jak to funguje v Londýně. Lidi prosim Vás, probuďte se! Opravdu si někdo z Vás myslí, že si tu po večerech, když mi dítě usne, pro radost v podomácku vyrobené laboratoři míchám ve zkumavkách mutace pro radost a že je budu pašovat přes La Manche? Nebo si někdo myslíte, že je normální člověku závidět pobyt v zemi, kde se rychleji očkuje? Mám možnost srovnávat dva přístupy, dva národy, dva scénáře, ... Britové jsou národ velmi suchý, rezervovaný, ale velmi milý a přívětivý. Přístup lidí k doporučením (nikoliv nařízením) je tu z velké většiny takový, že vydá-li premiér nějaké doporučení, pak jej obyvatelé dodržují. Od loňského jara se tu nosí roušky pouze v uzavřených prostorách, ale nikdo nikoho neperzekuuje, pokud se rozhodnete ji nemít ani uvnitř, protože se vám prostě zrovna nemuselo udělat dobře. Když to personálu vysvětlíte, tak se vám ještě omluví, chápavě přikývne a zeptá se vás, jestli nechcete vodu. Podle vývoje situace se dopředu vždy ví, ve který den a v kolik hodin vyjde další prohlášení vlády. Lidé tak mají jasnou představu, co se bude dít a moc netápou. Dopředu známe scénář, kdy se vše vrátí do normálu (pokud se nic zásadního neuděje). Lidé normálně chodí do parků, 90% lidí se pohybuje na čerstvém vzduchu bez roušky, protože selský rozum nám všem velí, že do plic je potřeba pustit čerstvý vzduch. No a proti tomu stojí národ český, národ Švejků, národ těch, kteří se za každou stranu snaží všechno očůrat a vymyslet, jak to udělat, aby se to či ono nemuselo dodržet. Vidím to i na tu dálku - všichni pořád musejí někde trajdat. No přece se neodloží narozeniny, Vánoce, babička nutně potřebuje nakoupit, prase bylo nemocné a muselo se zabít a jiné vymyšleniny. Nejsmutnější je na tom fakt, že za to snad ani my jako Češi nemůžeme a záměrně píšu MY. Protože i když sedíme v centru Londýna, jsme pořád Češi a je to hrozné, ale sami vidíme, jak se na nás podepsala výchova v takovém prostředí. Jakmile totiž vyjde nějaké české nesmyslné opatření, okamžitě nám začne v hlavě naskakovat, jak ho obejít - ne schválně, je to nějaký mechanismus v hlavě, kdy se ozubená kolečka točí přesně tímhle směrem. A nejsmutnější na tom je, že obyvatele Británie to ani nenapadne. Prostě se vydalo nějaké doporučení a tak ho všichni dodržují. 

Rozhodně nejsme nějací zlehčovači nebo popírači celé situace, ale svět by se měl probudit. Probudit z toho zlého snu a začít znovu dýchat. Lidé by si měli uvědomit vážnost situace, že jsme na Zemi pouze na malý čas a ten je nám přesně vymezen. Že před 15ti lety byla průměrná doba žití 70let a dnes je to o 10let více. Všichni jsme smrtelní. Všichni přicházíme o blízké a přátele - nemocemi, nehodami, bohužel i sebevraždami...a všechny tyhle odchody mám teď čerstvě v živé paměti. Proč se více nepečuje o psychiku lidí? Proč si musí na život sáhnout mladý člověk, protože už nemůže dál? Proč si lidé nesundají klapky z očí a nerozhlédnou se kolem sebe? Proč více nepečují o svou duši a nesoustředí se na sebe, místo řešení těch všech věcí okolo?

My jsme kupříkladu za ten poslední rok zjistili, jak moc velké štěstí máme. Jak dokážeme komunikovat, jak se dokážeme těšit z maličkostí a že spolu dokážeme prostě jen být a nezabít se. Jsme uvěznění 1500km od domova na místě, kde sice máme pár kamarádů a známých, ale pořád jsme tu v konečném důsledku jenom my. My tři... Nemáme na výběr, nemáme jinou šanci. Jsme máma, táta a dcera 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Museli jsme se naučit být jen my. Nestěžujeme si, je to úžasné. Máme čas vidět, jak naše dítě vyrůstá a dělá pokroky, máme čas pozorovat každý jeden její krok a každý úspěch. Děláme se to jak potřebujeme a jestli si to pokazíme, budeme nadávat jen sobě. Ale upřímně, většina z Vás, kteří to teď čtou, si to neumí představit. Většina rodin v Česku žije v dojezdových vzdálenostech, někdy i ve stejném okrese nebo městě. Své příbuzné a známe vídáte i během nákupů a procházek. Zamyslete se nad tím, že pokud nejste odříznutí od běžného světa, že se prostě máte. Že je to třeba taky z pohledu jiných lidí záviděníhodné a že jsou lidé, kteří jsou na tom daleko hůře. My si z toho všeho odneseme minimálně to, že jsme neuvěřitelně silné osobnosti, protože sami vidíme, že ne každý takový je. Je to pro nás obrovská zkušenost a my jsme za ni vděční.... 

Brookwood, Duxford a naše parády s tátou

Brookwood cemetery, to je tak kouzelné místo. Hřbitov Brookwood najdete v hrabství Surrey, říká se mu také londýnská nekropole. Je to největší hřbitov ve Velké Británii a najdete zde také vyčleněných 15ha jako vojenský hřbitov a památníky . V jihovýchodním rohu hřbitova najdete část vyčleněnou pro české příslušníky, kteří zahynuli při službě v RAF a my jsme tam byli u příležitosti výročí pádu Liberatoru 5.10.1945. To bylo moc krásné...vzdali jsme čest památce padlým a potom jsme pobyli v příjemné společnosti při kávě a čaji v místním malém muzeu. Byla jsem požádána, za by bylo možné něco dobrého ke kávě upéct, že domácí je prostě domácí.....a tak Vám s jistotou můžu říct, že český i slovenský velvyslanec a i britští zástupci vojenské asociace mají rádi sladké :-) Vezli jsme domácí roládu s jahodami a vanilkovým krémem, linecká kolečka a levandulové sušenky a všem moc chutnalo, což mě vážně těší. O zábavu se nám starala Mariánka, která si stihla na hřbitově odřít obličej a potom vykládala v muzeu nad lineckým cukrovím.

Duxford je zase největší muzeum v Evropě věnované letectví. Tam jsem narozdíl od Brookwoodu byla již po druhé. Poprvé jsem s Mariánkou dostala soukromou prohlídku i s výkladem a podruhé jsme se zúčastnili slavnostního odhalení letadla. Taťkova lodička ten den vystřídala mnoho hlav, a tak máme veselé fotky pana velvyslance, Mariánky na kočárku nebo moji před hangárem. Díky moc šikovnému kamarádovi Adamovi máme i nádhernou vzpomínku v podobě obrazu na schodišti - ta fotka se prostě nedala nepoužít. Den to byl moc krásný. Člověk může být i takhle daleko od domova pyšný na to, odkud pochází a na historii, kterou tady psali naši odvážní letci....třeba i proto, že jeden z nich byl právě z našeho malého městečka v podhůří Krkonoš.

Ashdown forest, Richmond park a náš typ na výlet

Minulý týden se stala taková zvláštní událost a mne napadlo, že jsem Vás ochudila o naše letní výletování po okolí Londýna. Na stránkách britských novin se objevila zpráva o vyvrácení stromu a poničení mostu v Ashdown forest. To mě přivedlo na myšlenku, že Vám tyhle místa přiblížím. V první polovině září jsme byli na dvou krásných místech. Nejdříve nás taťka unesl do parku Richmond. Je to největší královský park v Londýně - rozkládá se na 10km2. My do něj vyrazili především proto, že naším cílem byla Isabelina plantáž a volně žijící jeleni a daňci. Udělali jsme si krásnou procházku - opravdu se nám podařilo vidět jak daňky, tak monumentální krále lesa, jeleny. Naše cesta na Isabelinu plantáž připomínala procházku Stokorcovým lesem. Pořád jsem jenom čekala, odkud na mne vykoukne Medvídek Pú nebo Prasátko a Ijáček. Isabelina plantáž je největší atrakce parku, je to velmi krásná zalesněná zahrada s jezírky a spoustou zeleně. Moc se nám tam líbilo a právě tahle procházka nás přiměla k dalšímu výletu. Tím byla návštěva Ashdown forest - místa, kam byl právě autorem Alanem Alexandrem Milne, zasazen příběh boubelatého milovníka medu Winnie the Pooh a jeho přátel. Fiktivní jméno Stokorcový les je odvozen od reálného místa uprostřed Ashdown forrest - Pětisetkorcový les, tam se nacházejí reálná místa, jako v knížce o Medvídku Pú.  Jinak Ashdown již dávno není lesem, je to spíš obrovská planina plná vřesu, jalovcových keřů a solitérních stromů. Ale procházka byla moc krásná, našli jsme originální most z příběhů (právě tenhle most už nikdy nebude stejný a my měli to štěstí tam být a vidět ho) a taky jsme navštívili obchůdek, kavárnu a muzeum věnované Medvídkovi Pú. Samozřejmě jsme si museli odvést originální příběhy, protože takové suvenýry my máme rádi a snad si je jednou budeme předčítat před spaním a vyprávět si o našich výletech. 

V Ashdownu se nám stala taky velmi veselá historka, kdy si Márinka vesele ťapkala po vřesovišti a v mžiku zahlédla něco na kraji cestičky. Moje zrychlení sice bylo z 0 na 100, ale nestihla jsem zareagovat včas a Máňa vesele čapla do té své čisté, růžové, holčičí ručičky psí šišku. Pravda, určitě na něj nikdo předtím nesahal, ale i tak...o to veselejší to je, že nás zrovna taťka natáčel na mobil a my tak máme historku i zaznamenanou na videu. 

Změň svůj život

Je to neuvěřitelný, ale blíží se naše první výročí. 24.listopadu to bude přesně jeden rok, co jsme se vlakem po kanálem La Manche přepravili do Velké Británie. Za tu dobu se tu na tom světě stala velká spousta věcí....ale pro nás svět běží pořád stejně. Máme se navzájem a to je to nejdůležitější. Z našeho miminka je najednou nějakým mávnutím proutku ušprkolená slečna, která nás zaměstnává na 1000%. Musím říct, že energie té naší treperendy je fakt neskutečná. Maminky a chůvy v parku kolikrát koukají, jak Márinka rychlostí blesku prchá a prchá napříč loukou. Někdy přemýšlím, jestli ta holčička bude taky normálně chodit jako ty ostatní děti. Jestli někdy zpomalí...? Ta její pozitivní energie a životní optimismus jsou tak nabíjející. Ona se pořád a ze všeho raduje. Jestli jsem si někdy v životě představovala, že moje dítě pro mě bude určitě to nejkrásnější a nejúžasnější stvoření na světě, pak jsem ale rozhodně nedoufala ani za mák v to, jaké štěstí mi do života přišlo právě s Mariánkou. Je to moje velká učitelka, obrovská životní zkušenost a ona sama je obrovské životní moudro. Učí mě se zastavit a radovat se z věcí, z tak maličkatých maličkostí, učí mě nechat jí dýchat a nebýt netrpělivá, učí mě nechat jí být samostatnou bytostí a učí mě nechat jí svobodu a prostor. Já se jí naopak snažím předat vše, co jsem jen schopna jí dát. Nikam jí netlačit, ale podporovat její dovednosti a samostatnost, a ukázat jí mnoho různých cest a směrů. Snažím se jí být oporou, vždy otevřenou náručí, ale taky kámoškou a parťačkou na lumpárny a její životní jistotou. Za odměnu je mi každodenní objetí, každodenní pusinkování, pohlazení, její chvilky odpočinku na mě. To všechno máme samozřejmě krát dva - ale na tatínkův pohled byste se museli zeptat jeho. Dneska večer, když Márinka usnula, jsme společně sledovali jeden pořad v televizi a jedna z aktérek tam řekla: Nemůžeme si vybrat svoje rodiče, nemůžeme si ani vybrat místo a stát, kde budeme vyrůstat, co ale můžeme je vybrat si svou životní cestu, to, kam se náš život bude ubírat. Tak já doufám, že ta naše holčička nebude v životě moc litovat toho, že jí osud dal právě nás jako rodiče. Doufejme, že k nám v pubertě bude shovívavá a nebude si o nás myslet, jak moc jsme nemožní. Že nás nebude úplně proklínat za bilingvní dětství a život v tak trochu jiné kultuře a jiné společnosti. Musím ovšem říct, že už se i trochu těším, až se vrátíme a budeme zažívat zase úplně jiná dobrodružství a budeme vzpomínat na to, jaké to bylo slavit třeba Den veteránů v Londýně, navštívit hrad Windsor, kam jsme chodili na ty nejlepší fish and chips v okolí nebo jak Mari úplně klidně v 16-měsících krmila veverky a papoušky z ruky. Je zajímavé, kolik věcí jsme za ten rok tady stihli a kolik jich za ty další dva určitě ještě stihneme. I já vnímám, jak moc se tu měním - a to všechno proto, že jsem si svou cestu prostě vybrala. Navzdory všem a všemu. Já sama jsem ta, která na rozcestí vybírá, jestli odbočím vlevo, vpravo a nebo půjdu dál po stejné cestě rovně....a přála bych to všem. 

You are my little fairy

Dneska se Vám musíme s něčím pochlubit. Podařil se mi zase takový jeden veselý, husarský kousek. Asi před třemi týdny na mne vyskočila na facebooku soutěž jednoho fotoateliéru tady v Británii. Normálně se těchto soutěží neúčastním, ale ty fotky mne okouzlily tak, že jsem si řekla, že se třeba štěstí unaví. Úplně jsem na celou tu záležitost zapomněla, až minulý týden, 8.9.- v den, kdy měla Marianka svátek, my přišla SMS s tím, že jsme vyhráli jednu z cen (focení a jednu fotografii zdarma) a druhý den, že máme čekat instrukce v emailu. Chvilku jsem koukala a nevěřícně četla zprávu pořád dokola, přeposlala jsem ji manželovi a ten se smíchem upozornil na to, že se podepsala nějaká Marketa. ???? Já si toho ani nevšimla v tom šoku. Nicméně se nám akorát hodilo, že má Tom dovolenou a dle instrukcí jsme si naplánovali focení, které bylo asi hodinu a půl jízdy od nás. Dorazili jsme na místo a opravdu, majitelka studia byla paní Markéta, která se před 25lety vyrazila do Británie naučit anglicky....krásná náhoda. Malou jsme převlékli a jali jsme se jí zvěčnit :-D Výsledek focení na téma Fairy and Elf Vám moc ráda ukážu, hned jak obdržíme elektronickou podobu fotek. Nakonec jsme vybrali z mnoha fotek 2, kde je zachycená naše malá víla....sami jsme si řekli, že nemá smysl mít moc fotek jak se říká na jedno brdo. Ale památku mít bude moc krásnou :-) 

X-tra tajné výlety našeho taťky

Posledních pár dní jsme si to moc užívali. Náš taťka je totiž, jak se zdá, specialista na tajné výlety. V Londýně panovala šílená vedra, a tak se nám podařilo sem tam utéct. Jednu krásnou sobotu nás Tom naložil do auta - bez informace co na sebe, co na nohy, co Márince s sebou, a vezl nás hodinu někam na okraj města, pro nás neznámo kam. Miluju ty londýnské příměstské části , stylové domečky, minimalistické bydlení, upravené mrňavé předzahrádky, historické hospůdky a všudypřítomné muškáty, takže jsme celou cestu měli co pozorovat. A pak, pak se před náma otevřela pláň a byla celá krásně fialová a voňavá. V Mayfieldu je levandulová farma - levandulová pole Vám provoní auto, vlasy, oblečení...no prostě úplně všechno. Najdete tam krásné občerstvení, kde Vám jsou k dispozici pochutiny vyrobené z místního zázraku. Levandulové zmrzliny, limonády, moučníky, čaje - no na co si vzpomenete. V přilehlém obchůdku můžete až nesmyslně utrácet, za co vás napadne. My jsme si domů dovezli šťávu, sušenky, balzám na rty a sušené bio květy, protože z těch dělám výborné kokosovo-levandulové sušenky a určitě se to na nějakou příležitost bude hodit. Jestli máte rádi vůni levandule, pak doporučujeme návštěvu takovýchto farem - ta v Mayfieldu je jedna z mnoha a je moc krásná....můžete si na ní udělat třeba fotku v britské červené budce uprostřed levandulového pole.

Následující úterý nám zase Tom oznámil, že má ráno volno a pojedeme na další výlet. Bez větších informací jsme zase vyráželi na nějaký výlet. Nakonec jsme po dvou hodinkách jízdy dorazili na východní pobřeží do místa zvaného The Botany Bay. Je to místo, kde se nachází jedna z mála písečných pláží v celé Británii. A protože bylo velké teplo, tak si Márinka poprvé vyzkoušela koupačku ve slané vodě. Zrovna vrcholil odliv, a tak se nám ukázaly útesy v celé své kráse. Moře bylo skvělé, písek bezva - Márinka si to užívala na 1000%. Až tak moc, že běhání mezi útesy zanechalo své stopy na Márinčiných nožkách a museli jsme jí ulovit a ukončit její písečné šílenství :-) Po důkladné desifenci a zalepení pořezaných a odřených nožiček, jsme vyrazili na točenou zmrzku s flakem. To je taky taková místní specialita - do každé točené zmrzliny tu dávají čokoládovou tyčinku z dílky světové čokoládovny Cadbury. Zmrzku tu točí pouze smetanovou, ovocnou jako u nás tu neznají. Každopádně maximálně doporučujeme na výlet i tohle místo, je to rodinná pláž a koupat se na ní můžou i pejskové. Jen pozor na vrchol přílivu, jsou tam místa, kdy příliv může člověka odříznout od jediné cesty nahoru na útesy.

Wales, Diana a tak - zpět doma

Tak už jsme zpátky doma, v Londýně. Dlouho jsem přemýšlela, kde je pro mě vlastně více doma a i když naše malé podkrkonošské městečko milujeme, tak doma je pro nás teď více v Londýně, protože tu větší část života prožila Mariánka a máme tu lepší režim. 

Hned po návratu jsme s Márinkou najely na běžný režim a protože konečně otevřeli hřiště v našem okolí, je naším denním chlebem houpačkování, prolejzání, dovádění mezi stromy a kamarádění s novými dětmi. Prostě naším cílem je každý den Diana, Princess of Wales Memorial Playgroud - nádherné, upravené, velmi vkusně udělané hřiště plné prolejzaček, houpaček, fontán a zákoutí, věnované Princezně z Walesu. Je to tam moc fajn a Márinka si atrakce opravdu užívá - je to taková naše houpačkomilka a skluzavkomilka. Schválně koukněte na fotky - to je prostě vidět, jak jí to hřiště baví...

Velká sláva, Máňa je s náma rok..

Už jste někdy vybírali jméno?

Pokud jste rodiče, už se Vám to minimálně jednou stalo. Výběr jména vašeho potomka je velmi zodpovědná činnost. Považte, že bude to jméno nosit po celý život. Holčička bude kombinaci s příjmením nosit přinejmenším do svého svatebního dne, chlapeček nás pak bude proklínat celý život. Silvestr Pařil nebo Růžena Šípková by asi mohli vyprávět své. I my jsme se v druhé polovině těhotenství dostali do fáze nutného výběru. Tom tuhle situaci oddaloval jak jen to šlo, takže jsme se k prvnímu výberu dostali až na konci února. Ten víkend si pamatuju naprosto přesně, protože tehdy já už jsem znala pohlaví našeho miminka a Tom ještě ne. Naše metoda výběru byla věru velmi zajímavá. Věděli jsme, že miminko bude mít pouze jedno jméno - ne víc. Rovnou jsem řekla, že jestli to bude kluk, tak se jinak k příjmení Kašpar bude jmenovat Melichar Baltazar. Šli jsme na to vědecky - Tom vytvořil tabulku v excelu, kde ke všem existujícím jménům přiřadil příjmení a jeli jsme vylučovací metodou. Dali jsme si cíl, že vymyslíme TOP 20 od každého pohlaví. Ač krásná jména, dostala červenou všechna končící na K, KA, KAŠ nebo ŽKA,ŠKA. Tím bohužel vypadla hned na začátku moje vysněná Anežka, ale s příjmením by to pro jména jako Lukáš, Marek, Radek, Veronika, Eliška nebo Anežka byl prostě jazykolam a my se chtěli držet hesla, že jméno nebude končit stejně jako začíná příjmení. Také jsme nechtěli jméno, které již v rodině máme a nechtěli jsme úplně časté jméno. Bylo pro nás ale velmi důležité,aby jméno mělo možnost skloňování pro miminko,ale dospělák se za něj nestyděl. Zároveň jsme chtěli, aby miminko mělo ve jméně kousek rodinné historie. No a posledním kritériem byl termín porodu, kdy jsme automaticky vyškrtali jména v měsíci červnu a červenci. Nakonec se nám podařilo do dubna zredukovat jména na TOP 10 a do poloviny června na TOP 4 se kterými jsme odjížděli do porodnice. Rozhodli jsme se,že miminku jméno vybereme až ho společně uvidíme. Samozřejmě jsme jeli s favority, ale finále proběhlo až na porodním sále, dokonce společně s porodní asistentkou. Mariana tak nese ve jméně své praprababičky Marie, prababičky Annu i Janu a tím samozřejmě i jméno moje a mé mamky. Jestli vás zajímá, jak by se jinak mohla taky jmenovat, tak variantou ještě byla Stela, Viktorie a Julie. Chlapeček by s největší pravděpodobností byl Kristián nebo taky Jáchym, Viktor nebo Tomáš. Jsme každopádně rádi, že jsme jméno i pohlaví udrželi v tajnosti. To překvapení bylo o moc větší po všech stránkách a hlavně jsme neposlouchali, které jméno vybrat a které ne. Museli jsme se však i tak smířit s tím, že padaly příšerné návrhy ze stran příbuzenstva a známých. Někdy však zůstával i náš rozum stát :-)

Těhotenský test - startovní čárky s jasným cílem

Říjen 2018 - bylo krásné babí léto a my jsme se rozhodli odjet na dovolenou. Na čerstvém vzduchu, uprostřed hlubokých lesů Vysočiny jsme si užívali houbaření, procházkování s pejsky a božského klidu. Statek Tomova kamaráda Jirky stojí uprostřed hvozdů, kde opravdu dávají lišky dobrou noc, to je prostě balzám pro duši. Už v neděli jsem domů ale odjížděla s tím, že se něco děje a není mi úplně na 100% fajn a tak jsem se ve středu vydala k doktorovi. Diagnóza zánětu mě vážně nepotěšila, ale co se dá dělat. Ještě mi teda pan doktor nechal pro jistotu odebrat všechnu krev včetně HCG (těhotenský hormon) s tím, že antibiotika si mám nasadit až mi zavolají výsledky. Na odběrce v Hořicích mě odebírali na 4x, nakonec i z bříška prstu a chudák vedoucí laboratoře lamentoval: "Teda ženská, jestli vy jste těhotná, tak mi sem s těmahle žílama na odběry snad ani nechoďte". Druhý den mi volala sestřička, že je všechno v pořádku, že těhotná nejsem a můžu klidně nasadit prášky. Na tom by všem nebylo nic divného, kdyby neexistovaly chytré aplikace v telefonu, které vám hlídají různé věci včetně cyklu. V pondělí na mě blikala, že teda jako pozor. V úterý blikala víc, ve středu ještě - to už mi bylo divné, ale říkala jsem si, že mi asi ty prášky jen cyklus rodhodily. HCG totiž bylo negativní. A tak jsem si ve čtvrtek 18.října, cestou z pracovní cesty z Příbrami, koupila těhotenský test. Ještě jsem se zastavila na kafe a štrúdl u kamarádky Markéty v Kytíně, podrbala jsem tam tu její smečku a valila směr Praha. U Toma v bytě jsem trochu nervózně vybalila testovací proužek a i když byly čtyři odpoledne, tak jsem se jala testovat samu sebe....no bez flatů by to nešlo, a tak první, kdo ty // viděl byli právě oni. Asi za hodinu přišel z práce Tom - jeho reakce byla kouzelně kouzelná. No a tak jsme v pondělí vyrazili k doktorovi znovu a vraceli se s úplně novou diagnózou :-) Naše malá diagnóza, náš malý zánět si lebedil přesně tam kde měl a začal krásný, překrásný kolotoč plný různých výzev a těšení se, plánování a oznamování rodině a přátelům, výběru jmen a jiných maličkostí, které dohromady dělaly jednu velkou věc. Moje těhotenství bylo to nejkrásnější období těšení, které jsem kdy zažila. Bylo to 42 týdnů plných lásky, něhy, rozmazlování. Bylo pár okamžiků, které nás překvapily - třeba když se miminko rozhodlo, že bude maminku trápit nevolnostmi přesně posledních 14 dní v roce, a tak místo parádních Vánoc a Silvestra jsem každé odpoledne trávila poblíž toalety. Nebo když si miminko řeklo, že maminku zabrzdí a udělalo velká tytyty...to jsem si pak 2 dny schrupla v Motole, tehdy mi jasně došlo, že nemá cenu někde něco honit a dokazovat si a hodila jsem nohy pěkně nahoru a pekla tu malou housku. Tedy jak se to vezme - klid u nás vystřídal první porod roku a snůška lednových Agnesčiných štěňátek. To bylo hned na následující dva měsíce o zábavu postaráno. Štěňátka u nás vystřídal kurz, který jsem jako žena svého muže musela absolvovat, právě kvůli našemu odjezdu do Londýna a hned po něm následoval další kolotoč, a to učení se ke zkouškám z myslivosti. Meta, která završila mé dvouleté snažení a měla ocejchovat koníček na koně. S úplně prázdnou hlavou a heslem: Vím,že nic nevím, jsem 13.dubna vystupovala před sídlem OMS v Jičíně a pokoušela si neudělat ostudu. Nakonec jsem složila zkoušku ze 7 předmětů s vyznamenáním a s nejlepším výsledkem ze všech. I zelená pupanu sluší :-) To by bylo,aby z toho našeho miminka nebyl kynolog myslivec-tehdy už jsme věděli, že doma čekáme na holčičku. Musím se přiznat, že jsme nechtěli znát pohlaví miminka, chtěli jsme se těšit na to malé překvápko. Bohužel nebo možná bohudík, i když jsme před každým ultrazvukem důrazně hlásali, že pohlaví nám má být skryto, tak při jednom ultrazvuku - 8.února - si  prostě ta naše holka lebedila zadkem přesně tak, že to by nepřehlídnul ani slepec. Vydržela jsem to Tomovi tajit ještě víc než 14dnů, ale pak jsem se při vybírání jména prokecla tak, že jsem zbytek dne lítostivě probrečela....nojo, hormóny no. O výběru jména napíšu něco samostatně, protože naše metoda byla, řekněme, zajímavá - ještě na porodním sále jsme nevěděli, jak to nakonec dopadne. No a pak už opravdu následovalo jen těšení a chystání, záchvaty uklízení, praní a žehlení. Naštěstí jsem neměla nákupní horečky a šílenství, protože se nám opravdu až do porodu podařilo utajit informaci o pohlaví a já díky tomu věděla, že nakupovat růžové, prostě nesmím. A tak jsem si užívala aspoň těhu focení u spolužačky Janči (hodím sem pár fotek, ať z toho taky něco máte), náš utajený svatební den a pak neskutečně dlouhý a horký červen. Termín porodu jsme měli v sobotu 22.6. - já se ještě ten den večer koulela jako elegantní hrošík se svými +23kg na folklorním festivalu u nás ve městě. Na porod jsem se strašně těšila, byla jsem rozhodnutá rodit co nejpřirozeněji, ideálně bez medikace a jiných zásahů, nemohli jsme se dočkat, jak bude miminko vypadat, kolik bude mít vlásků, po kom bude mít oči a pusinku. Jenže člověk míní, život mění - ne vždycky prostě přijde na 100% to, co očekáváte. Moje cílová páska začala být vidět v neděli 30.6., kdy jsem se chystala na ranní nástup do porodnice v Jilemnici....a o porodu, o té cílové rovince, to zas někdy příště.

Social distance aneb držme si odstup

To je Vám zas týden. Všude ze všech stran se na nás valí jen informace o čínském viru - já tomu říkám Doba koronovirová. Musím říct, že za nás je to tu jako hodně zmáknuté. Social distance v překladu sociální vzdálenost je tu věc se kterou se potkáte na každém rohu a to doslova. A překvapivě se to tu vážně dodržuje. Běžci po parku se vám vyhnou obloukem, chodci se míjejí v rozumné vzdálenosti, pejskové kvůli případné neposlušnosti chodí pouze na vodítku,abychom si pro ně nemuseli na blízký kontakt s cizí osobou, krámy jsou rozčtvercované barevnou lepící páskou na zemi na sektory 2x2m a pouštějí vás postupně, kdy v daném sektoru může být pouze 1 osoba, balené pečivo se neprodává od prvního okamžiku, nikdo nepřehrabuje zboží-prostě vezmete co potřebujete a jdete. V rámci rodin je doporučeno se nijak nesdružovat, stejně jako v jiných státech jdou lidé do práce a domů, je tu ovšem povolená 1 zdravotní procházka nebo cvičení denně - i to se tu vážně dodržuje, parky jsou plné policejních hlídek, které kontrolují, aby se lidé nepoflakovali po trávnících a nebrali své venčení jako piknik,ale paradoxně vás přítomnost strážců zákona nikterak neobtěžuje. Lidé se na sebe usmívají, zdraví se, pochválí si pejska, dítě v kočárku, známí se zastaví i na prohození pár zdvořilostních frází, ale vše s rozumným rozestupem. Můžete tak vidět kolečko třeba 5ti lidí na trávníku, jak si povídají - trochu to vypadá,že budou hrát nějaký míčový sport, ale oni jen dodržují to, co je pro ně bezpečné....my všichni to dodržujeme a je to super. Je jasné, že neviditelný nepřítel tu s námi všemi je, nikdo se nechceme nakazit, ale je zajímavé, jak jednotlivé země řeší danou situaci. Já sama pocházím z rodiny, kde se obecně moc "nepráškuje" - jsme od malinka naučení, že se léčíme maximálně nějakým prostředkem s paracetamolem a k lékaři vyrážíme až se smrtí na jazyku. Co zatím můžeme pozorovat, tak Britové to mají hodně podobně. Když přijdete s mrňousem k lékaři, tak Vám dají vybrat - buď nasadí antibiotika a nebo počkají 2-3dny a řeknou vám, abyste přišli, kdyby se situace nelepšila, protože my jako rodiče své dítko máme na očích a vidíme nejlépe, jak prospívá. To je za mě naprosto skvělý přístup....moc to nekoresponduje s českou náturou, kdy při prvním kýchnutí jde mnoho pacientů vystát frontu na antibiotika a neschopenku. A hodně to vypovídá o řešení situace Británie - oproti třeba jiným státům Evropy. Bohužel v tuhle chvíli asi nikdo nedokáže říci, co vlastně je účinné...jedno je jisté, ač je za dvěřmi strašák jménem Covid, tak se tu paradoxně cítíme bezpečněji než kdybychom byli v Čechách. Musím se přiznat,že jsem se trochu nešťastně zamotala do pár diskuzí na facebooku a i když jsem se zařekla, že nic komentovat nebudu, tak mi to ještě párkrát ujelo - nebylo to nijak ve zlém, ale stalo se. Proto jsem své přátele i požádala, aby semnou od určité doby vůbec neřešili tohle téma, že nechci o ně, jako o lidi přijít, i když to některým ujelo a třeba někomu dalšímu přáli aby nemoc dostal nebo to sklouzlo k vzájemnému přesvědčování o "našich" pravdách a tak jsem se rozhodla, že si i já, tak jako lidé v době koronavirové dám tak trochu social distance a zmrazila jsem je na facebooku než to celé přejde-nevidím tedy jejich příspěvky....ne proto, že je nemám ráda,ale naopak. Ráda je mám a to jako dost a až to opadne, budu zase ráda koukat na ty jejich příspěvky z lesů, kuchyně, jejich šikovných dětiček, pracovních cest a tak, protože nevěřím,že by byli tak zlí a nepřejícní a za normální situace by nic takového nevypustili. Mají prostě jen strach - o sebe, o své rodiny. Bohužel místo aby se v dnešní době naopak snažila média a jejich okolí paniku a strach nešířit je tomu právě naopak. Já sama jsem v tuhle chvíli unavená z všudypřítomných obrázků a sdílených studií, z negativních komentářů, z politiků a názorů kdo by to jak udělal lépe. Takže nebojte - jak se zase zesociálním tak bude vše jak má a kdybyste mě chtěl náhodou někdo kontaktovat, tak ti důležití máte email,whatsup,messenger i telefon a budu za vás takhle ráda, ale bez viru :-) Prioritou je totiž teď víc než kdy jindy naše pochodující Mariánka a radosti spojené s jejími velkými pokroky....kvůli nějakýmu viru nechceme o tohle všechno přijít.

Radost ze svobody

Události dnů minulých mě donutily zamyslet se nad tím, co že pro mě, pro nás znamená slovo Svoboda. To co si jeden pod tímto slovem představí, se může tak moc lišit od druhého. Na facebooku jsem sdílela článek o svobodě v souvislosti s epidemií koronaviru, který mi přišel veskrze rozumný - nebyl to můj názor, ale názor se kterým jsem se z větší části ztotožnila. Byla jsem překvapená, kolik lidí je ochotných na toto téma v současné chvíli diskutovat, i přesto, že jsem k diskuzi nevybízela.....vlna odporu k "mému názoru" byla neuvěřitelná. Lidé, se kterými se téměř neznáme, mne začali soudit a odsuzovat, začali se navážet do vzájemné podpory, kterou jsme si jako manželé na dálku projevili. Jmenovat všechna slova a názory je zbytečné - paradoxně to, že já jsem svobodně vyjádřila ten svůj názor a nežádala nikoho o ten jeho, strhlo vlnu přesvědčování mne samé o tom, že můj názor je špatný. Nikdo z těch, kteří se jali komentovat, nedokázali přijmout můj názor na danný problém, ač absolutně odlišný, pořád můj názor na mé timeline mého facebookového profilu....kam až jsou lidé schopní zajít a jak moc se odhalí a svléknou jejich charaktery se dnes a denně člověk v souvilosti s koronavirem může přesvědčit v nejedné konverzaci. Tohle všechno mě nakonec donutilo ze svého profilu smazat cokoliv, co by se jen okrajově týkalo kronaviru a mého názoru ne něj. Ale jeden příklad za všechny - ambasáda ČR v Londýně organizovala převoz občanů v nouzi zpět do země, to jakou vlnu zla to vyvolalo bylo neskutečné. Lidé byli označováni za všelijaké, protože si "neodpustili výlet". Nikdo z komentujících nedokázal připustit nebo je ani nenapadlo, že by se mohlo jednat třeba o studenty na výměnných pobytech, cestovatele pro které i dostat se do Londýna z druhého konce světa bylo velikánské štěstí, managery na služebních cestách třeba právě jejich zaměstnavatele a mnoho mnoho dalších...všichni měli automaticky nálepku "neposlušných hajzlíků".  A díky všem těm negativním článkům nás to doma donutilo zamyslet se, co pro nás konkrétně svoboda znamená, protože všichni ti komentující jsou na tom daleko lépe než třeba já s Mariánkou. My samozřejmě dobrovolně dodržujeme už několikátý týden doporučení, nesdržujeme se venku a nesdružujeme se s kamarády....ale sociální separaci tady pociťujeme daleko víc než kdybychom byli doma v Čechách. Tady jsme totiž opravdu sami. Nepřijde si sousedka pro roušky, nepoklábosíme během nákupu se známými obličeji, nezajedeme se zeptat babičky jestli něco nepotřebuje - my opravdu máme jen sami sebe a domeček v centru Londýna. Bohužel nikdo z těch mnoha chytrolínů tohle nedokáže připustit a uznat, že se nadále stýká s rodinou, není 100% separován. Napadlo nás, jak dlouho člověk tohle dokáže vydržet? Odjížděli jsme s možností kdykoliv sednout do letadla nebo do auta a za pár hodin, nanejvíš druhý den být v Čechách. Po 4 měsících je vše naprosto jinak... Naše svoboda začíná a končí tam, kde je nám nařízeními zabraňováno kontaktu s vlastní rodinou. Nejde o "luxus cestování" jak jsem se taky dozvěděla - jenže člověk, který se takhle vyjádří je pokrytec, když si pod svobodou cestovat představí jen dovolenou u može nebo lyžovačku v Alpách. Člověk, který má celou rodinu v dosahu 20km a vrcholem jeho cestování je jízda do práce a zpět, na nákup a dovolená je přejezd autem po Čechách nikdy nemůže pochopit co svobodné cestování dává za možnost - možnost setkávání rodin rozptýlených po celém světě, možnost stáží českých lékařů na prestižních světových klinikách, možnost vědců přednášet na českých univerzitách, vzdělávání našich dětí - dalších generací, ale i objevování nových materiálů a technických vymožeností, doprava exotických potravin nebo materiálů pro další průmyslové zpracování u nás. Je přinejmenším bláhové domnívat se, že svobodu člověk nepotřebuje. Je směšné sdílet články od MUDr. Soni Pekové, kapacity v oboru epidemiologie, které sama prezentuje své zkušenosti získané na velkých prestižních stážích různých institutů, když neuznávám luxus cestování. Tohle pro nás vše znamená svoboda - to že se můžeme bezpečně vrátit do Čech, když to budeme potřebovat, to že lékař,který nás bude ošetřovat bude mít třeba nějaké zkušenosti ze zahraničí, že profesorka cizího jazyka naší dcery měla možnost svou dovednost zdokonalit v zahraničí, že oblíbená rýže bude automaticky součístí našeho jídelníčku, že si budeme moci koupit banán nebo pomeranč, že si budeme moci dát odpolední kávu nebo že se dostaneme třeba k bavlně, kterou rádi nosíme. Pod tímhle vším je v našem slovníku zařazená Svoboda. Rozhodně ale nekamarádí se strachem, panikou a xenofobií, které momentálně vládnou médiím (pod heslem: To je blbý, to se bude prodávat) a většíně domácností. Každý, kdo má jen zdánlivě jiný názor je kamenován a jsou mu podsouvány idee jiných....je důležité říci, že v tuto chvíli naprosto respektujeme nařízení státu ve kterém žijeme, možná tím, že se sami chráníme déle, děláme víc. Ale nechtějte nikdo, abychom měnili své názory jen proto, že si myslíte, že právě ten váš názor je ten správný.....on je správný, ale pro vás. Stejně tak je náš názor na viry, onemocnění, roušky, svobodu a jiné, správný právě pro nás a naši rodinu. 

Jak funguje lidský mozek a psychologie? Budete-li mít na výběr, vždy zvolíme všichni stejně vždy zvolíme ve prospěch svůj a ne nikoho dalšího...příkladem je psychologická poučka z internetu: Budete-li míti jednu ampuli očkovací látky a budete s ní moci zachránit buď sebe nebo cizí babičku. Koho zvolíte? Budete-li míti jednu ampuli očkovací látky a budete s ní moci zachránit buď sebe nebo své dítě. Koho zvolíte?                                                           Dá-li vám někdo na výběr ze dvou možností - můžete zemřít ve 40 při autonehodě nebo v 80 na nový virus. Co zvolíte? 

Lidé by si měli uvědomit, co pro koho svoboda znamená....

Quieto

 V hudenmím světě znamená quieto mírně, tiše - tak se v tomhle období tak trochu asi cítíme všichni. Možná díky tomuhle psaní nahlídnete z Čech pod pokličku jiné kultury, jiných informací. Všichni víme, že situace ve světě v tuto chvíli není moc veselá. Covid-19 straší ze spaní nejednoho člověka. Tady u nás v Británii se s médii pracuje obecně trochu jinak. Když zde pustíte televizi, tak z ní na vás nekřičí a neblikají agresivní reklami, nejsou tu afektovaní moderátoři, kteří by na vás kouleli obříma očima, že si pro vás jde smrt a nešíří se tu panika mezi obytelstvem. Samozřejmě nikdo nezatajuje informace, ale vše tu podávají tak nějak rozumně a srozumitelně. Ve chvíli, kdy se koronavirus objevil na území ostrovů, tak stále dokola opakovali, jak správně dodržovat hygienu, jak se chránit, co udělat správně a co naopak nedělat vůbec. Ale! Neprobíhá tu žádná obrovská mediální masáž a média tu nepůsobí jako nekontrolovatelná zbraň šířící strach. Lidé tu automaticky omezili setkávání, u vstupů do společných prostor jako jsou kluby, knihovny apod. jsou bezkontaktní dávkovače s desinfencí a KAŽDÝ si automaticky při vstupu i při odchodu z prostor opláchne ruce. Roušku tu prakticky nepotkáte, protože se ví, že pokud nejste nemocný nebo nakažený (a tušíte to), nemá moc smysl ji používat - rouška vás od přenosu viru prostě neochrání. A aby byla rouška funkčmí, měli byste ji pravidelně měnit (případně prát) - jinak je jednodušší si při každém omytí rukou opláchnout vodou obličej, protože bacily držící se celý den na roušce jsou daleko nebezpečnější. Díky konzervativnosti země jsou tu zvyklí dodržovat řád a pravidla - tady prostě neexituje něco obcházet nebo vymýšlet jak to udělat, abychom nemuseli...panuje tu celkem slušný řád. Jasně, taky ne vždycky,ale...To co se dozvídáme zprostředkovaně z Čech je strašný. Když si představím ty naše stařečky a strach, který musejí mít - třeba jen z toho, že my jsme tu odříznutí na kdoví jak dlouho (měli jsme odjíždět na dovču do Čech a samozřejmě nám byla zakázána a ani kvůli Mariánce to nebyl dobrý nápad). Nikdo v Čechách neví, co bude za hodinu nebo za minutu, nejjednodušším a nejrozumnějším řešením je zůstat doma a chránit tím sám sebe. I my to tu tak děláme, omezili jsme pohyb po venku - ó panebože díky za dům se zahrádkou - a pohybujeme se s Márinkou jen v nejnutnějších případech nebo na rychlou prochajdu abychom vyvětrali sebe a hlavně pesany. DOst mě mrzí číst statusy na sociálních sítích, kdy si doteď všichni dělali legraci, že jich se to netýká a najednou se roztrhl pytel s nějakou rouškománií a každý kdo jí nemá je najednou bezohledý blbec. Trovhu mi i připadá, že se vracíme o mnoho let zpět, kdy se lidé z té hysterie bojí natolik, že jsou schopní urážet a udávat osoby z vlastního okolí - oni přece nedodržují karanténu a omezení pohybu atd.atd....a místo aby šli sami, osobně zadotyčným a upozornili ho na to, co si třeba sám ani neuvědomuje, tak volají hygienu a policii a práskají na sebe na sociálních sítích stylem :" já vám teda musím říct, že je tu mezi náma člověk, který se nedrží doma, ale nemůžu vám říct kdo to je.." No tak to opravdu vypovídá o každém takovém jedinci,že. Doufám, že si v téhle situaci konečně všichni uvědomí, jak vzácné je to, že se navzájem máme. Zastaví se a zpomalí, přestanou blbnout, přestanou se honit za penězma, za mocí a za prestiží a budou víc s dětma, budou jim číst, budou hrát hry a budou se společně válet u pohádek a filmů. Protože jak vidno, co asi tak teď budeme s těmi penězi dělat, když si za ně zdraví nekoupíme, na dovolené do exotických destinací nemůžeme a jako rouška nám jsou k ničemu. Prostě bude svět na chviličku quieto, buďme my všichni tak trochu quieto.

Pejskařův sen - Crufts 5.3.-8.3.2020

A je to za náma...máme za sebou největší pejskařskou událost světa a já jsem měla možnost poprvé být u toho živě, nejen na online streamech přilepená u počítače. CRUFTS - to je nejprestižnější záležitost každého zapáleného kynologa. Každý tu chce být, každý se touží kvalifikovat, každý chovatel chce vystavovat svůj odchov, každý tajně touží umístit se, každý touží vyhrát...není jiná tak velká prestiž ve světě psů. Pokud se chce někdo na Crufts se svým psem dostat nemá jinou šanci než se kvalifikovat, proto jde o tak prestižní záležitost, je to přehlídka vítězů, těch nejkrásnějších psů svých plemen ve čtyřech březnových dnech. Například u nás v Čechách jsou pouze 2 výstavy, ze kterých je možné kvalifikovat se ...to znamená, že v ČR může získat kvalifikaci pouze 8 psů každý rok, a to mladý pes a mladá fena tzv.držitel CAJC a nejhezčí dospělý pes a dospělá fena tzv. držitel CACIB. No a mě jako chovatelce se v loňském roce stalo, že pejsek z mého vrhu B zvítězil ve třídě mladých jako držitel CAJC a tím získal i kvalifikaci pro Crufts 2020. Eufórie, která námi tehdy cloumala byla neskutečná - už jen prestiž kvalifikace je obrovská. Pro představu - plemeno Flat Coated retriever, které chováme, bylo v TOP10 na 6. místě a flatíků bylo přihlášeno pše 300. No a tak jsme si krásně užívali celý páteční den, kdy byla kategorie Gundogs (loveckých psů) - nejen,že jsme fandili neskutečně úspěšné české výpravě, ale já se jala streamovat přímo od výstavních kruhů a přenášela jsem videa živě na facebooku, aby ostatní flatí nadšenci mohli sledovat to, co my můžeme vidět živě. Den jsme si neskutečně užili. Mariánka byla úžasná, házela úsměvy na všechny strany, krásně nám po obědě usnula, opravdu zase potvrdila, že je to jasná budoucí kynoložka a davy lidí jí baví...koukněte na fotky, ať máte představu o největším kynologickém svátku.

Opravdové přátelství

Přítel...kamarád...známý...to všechno jsou slova, která většinou skloňujeme v souvislosti s lidmi, kteří nás obklopují a které si do svých životů pouštíme. Kromě rodiny, jsou to lidé, které si sami dobrovolně vybíráme a jsou to lidé, které si vybrat opravdu můžeme. Vpouštíme je do svých "bublin" a otevíráme jim dveře ke kousku nás samotných...události dnů minulých mne donutili zamyslet se nad tím, jestli si Ti, které za přátele považujeme, zaslouží mít své místo v našich bublinách a přehodnotit žebříček priorit. Mým životem prošlo spoustu lidí a někteří v něm jsou stále a někteří už v něm ani být nemohou. "Zdravím tě tam nahoru Jaroušku :-* Teď v lednu to bylo už 9 let a není významný okamžik, kdy bych si na tebe nevzpomněla. " Co je to však opravdové přátelství? Najdou se na světě opravdu lidé, kteří nejsou vaše rodina a podali by vám v nouzi pomocnou ruku? Karma je zdarma, říká se. Věřím tomu. Od určité chvíle se ráno prostě budím s úsměvem a ráda a snažím se řídit heslem: Když můžu, pomůžu...Je úplně jedno jak. Stačí maličkosti. Dělat lidem radost. Nezištně....Ať už je to pomoc v nouzi nebo cokoliv jiného. Nádherným projektem je třeba Staňte se Ježíškem, kdy občanské sdružení Ve spojení každoročně pořádá sbírku dopisů Ježíškovi a vy si můžete vybrat podle svých možností Co, Komu, Kam a i za Kolik pošlete. Koupíte konkrétní přání, zabalíte jej a odešlete - víte, že je to splněné přání děťátka od 0 do 18 a že to nejsou jen peníze poslané na nějakou organizaci. Hrozně ráda a jen tak dělám radost i skvělému psímu útulku Místo v Nové Pace, jsou tam tak skvělé ženské srdcařky a teď na jaře k nim poputuje zase zásilka pro kočky a koťátka, protože jich zjara prostě zase bude moc a každá pomoc je dobrá. Na světě existuje taky jedna úžasná duše s obřím srdcem - ahoj Markétko - které organizuje různé sbírky a aukce. Aukce mě obecně moc baví - i my je rádi pořádáme a pak výtěžek posíláme na vybrané místo. A všechny tyhle malé věci vám udělají svět hezčí...zkuste to taky někdy. Ten pocit totiž krásně hřeje.

No a tak se každý v životě setkáváme se spoustou různých lidí, ale ti nám do života přicházejí a odcházejí a většinou můžeme ovlivnit, jestli v našem životě tito lidé zůstanou a nebo ne. Já jako chovatel psů to mám ještě o moc težší. Každému jednomu štěněti, které se u nás kdy narodilo, jsem vybírala rodinu - mylně si někdy lidé myslí, že když si kupují štěně, vybírají si oni mě. Opak je pravdou. Já jsem ta, která pečlivě volí, zda své "miminko" svěří tomu či onomu člověku, protože já jsem byla u všech 26 prvních nadechnutí. Na mě je, jestli vsadím na šestý smysl a dám na pocit, že tohle je prostě to pravé. A nejlepší je opravdu nemotat do toho rozum a volit srdcem...každá jedna taková rodina, která překročila můj práh buď našla nebo nenašla místo v mém srdci a opravdu to musí fungovat. Jakmile to nefunguje, je jakákoliv následná komunikace mezi náma jako mezi "obchodními partnery" problém....Vysvětluju lidem, že s pejskem od nás si kupují i kousek nás, kontakt, chovatelský servis, nejsem jen tak nějaký chovatel a zakládám si na tom. Naši psi jsou naši partneři. Neumíte si představit, jak krásně voní čerstvě narozené psí miminko, jak je bezbranné, jak je roztomilé, nedokážete si představit, jaké je vidět jejich první mžourání, první krůčky, první rvačky o hračky, první krmení granulkami, jaká legrace je jim vybírat jména na míru....Každý z nich je kousek mě, každý z nich bude navždy můj malý princ nebo princezna. O to víc Vám ublíží, když majitel zahodí šanci, která se už nikdy nebude opakovat a neváží si vašeho úsilí a snahy. Protože nemusel nic zařídit a protože dostal vše na zlatém podnose, bylo jednoduché vše smést ze stolu jedním "Ne"...je to pro mě poučení. Poučení o přepracování kupní smlouvy a o ještě větším a pozornějším výběru nových majitelů. Jako člověka mě to bolí a bolí mě to strašně moc, jako chovatel nechápu zahození tak obrovské a neskutečné šance psa předvést na největší kynologické akci světa, ale takový je život. Na druhou stranu - mám díky pejskům kolem sebe tu nejlepší hromadu skvělých lidí-jmenovat je by zabralo mnoho řádků. Mám díky nim i toho nejlepšího přítele, jakého jsem si kdy mohla přát. Toho, který mě prostě bez řečí objímal a hladil a říkal, že to nevadí a ať si z toho nic nedělám. Hlava vám to opakuje taky, ale srdce na cáry si dělá co chce...a pro mě je ne bohužel, ale bohudík kynologie a flati opravdu velikánskou srdcovkou. Ta komunita je vážně skvělá a chcete vidět přátelství a optimismus v akci, přijďte k nám na kafe....oni vám ti tři dokážou, co je bezpodmínečná láska a to největší přátelství :-)

Né maminko, tohle né...

Téma "N"kového článku viselo u nás ve vzduchu nějak neuchopitelně. Pořád mě nic nenapadalo a pak, pak se to stalo. Protože nás v příštím měsíci čeká spousta dlouhých cest a cestování obecně, tak jsme se rozhodli - nebo spíš já jsem se rozhodla- že zkusíme s Mariánkou nějakou novinku a uchýlila jsem se ke kupovanému příkrmu. Nutno říct, že Mariánka je od svých 6.měsíců přikrmována čistě "homemade" příkrmy, k tomu je kojena a na noc dostává mlíčko z lahvičky, je tedy velmi pružná co se jídla týče. Je to vášnivý jedlík, od první chvíle co zeleninku ochutnala, tak krásně baští. Nikdy se jí nestalo,že by nechtěla nebo nedojedla žádnou mističku. A protože velmi vyžaduje jíst s náma, tak jsme postupně začali přidávat i ovoce, přílohy nebo pečivo na žužlání. Dneska (na necelých 8-mi měsících) to u nás vypadá tak, že se Márinka probudí a po kojení dostane ještě sváču v podobě rýžové kašičky s nějakým ovocem, po dopolední procházce parkem dostává plnohodnotný oběd - zeleninovou směs s masem a přílohou, pak si hodí poobědovou chrupku a ke svačině dostane kromě mlíčka ode mne jako nášup nějakou domácí přesnídávku a k večeři má zase mlíčko. No a protože jsme prozatím všechno řešili domácí výrobou a víme, že ne vždy to půjde nějak zařídit, tak jsem ve čtvrtek během nákupu vybrala skleničku boloňských špaget a ovocnou kapsičku z jablek, banánů,borůvek s přídavkem vanilky....všechny tyhle mňamky samozřejmě 100% organic, teda jakože bio. Ovocná kapsička s náma zítra jede na výlet, ale špagety už máme za sebou. Vzhledem k tomu, že Márince příkrmy sama chystám a sama ochutnávám, tak vím, že je to moc dobré - různě kombinujeme batáty, brambory, dýni,červenou řepu, brokolici, mrkev, květák, petržel, cuketu, růžičkovou kapustu a spoustu dalšího. Máme zkušenost s kuřecím, krůtím, rybou i hovězím masem v kombinaci s těstovinami nebo rýží a všechno je naprostá mňamka. Takže proč by boloňská měla být problém žejo...Aha. Chyba. K pátečnímu obědu vesele ohřívám špagetky s hovězím a omáčkou a jdu Mariánku krmit. První lžička - no neskutečný ksicht, druhá, třetí, čtvrtá,...Máně se začíná zvedat žaludek a lžičce začíná uhýbat. No co s ní je?? Ona, která mi jednou sežete lžičku i s rukou. Následoval řev jako blázen a víc jak 2/3 směsky zůstávají v misce s tím, že Máňu zaboha nedonutím otevřít pusu. Jasně, neměla už dobrou noc, něco na ní leze - pčíká, tečou jí nudle, je taková připrotivnělá,ale že by to bylo až tak hrozné? Ještě že mě boží ruka dopoledne vedla k tomu, že jsem měla předchystanou zeleninu a těstoviny na další domácí směs. Tak to zkusíme - první lžičku nedůvěřivě prohlíží a ochutnává. Šup a je v ní celá dávka. Teda, že by to kupované bylo fakt takový rozdíl a takový blivajs? No zkoušet to znovu nebudeme, holt prostě maminka bude vařit a zavařovat i na dlouhé cesty po Evropě než bude moci Máňa baštit to, co my. To mě přivedlo na myšlenku, že už chápu, proč spoustě dětem nechutná a neradi jedí příkrmy, protože nejsou dělané s láskou, nejsou od maminky. Uspěchanost a lenost dnešní doby se podepisuje na tom, že se maminky uchýlily sáhnout po prefabrikátech a dávají dětem blivajs o kterým vlastně netuší, co je. Nedávno mi tu jedna maminka vysvětlovala, že je přece daleko lepší, když má dítě stravu, která je z extrémně přísně kontrolované bio zeleniny a je na tyhle směsi kladen velký nárok, protože je to strava pro mimina. Že nikdy nemůžu docílit takové kvality doma, i když budu vybírat to nejlepší bio ovoce a zeleninu. WTF? To jako vážně? Pro mě je příprava příkrmů daleko levnější a nezabere mi téměř žádný čas, protože si chystám vše dopředu a oběd vlastně už jen ohřívám podle toho jak nám to časově vyjde a můžu se tak Márince věnovat celé dopoledne. Navíc si každý kousek, který Mariánce k jídlu dám, překontroluju, omyju, důkladně oškrábu a přidám přísadu dle vlastního uvážení. Co na tomhle může být horšího než to, že půjdu a koupím hnus, který ani moje dítě nechce? A to stejné je u ovoce a svačinek. Když vidím v kolektivu dětí, jak do nich ládují ty kapsičky s "cucátky" tak mě berou mdloby. Jednak teda absolutně netuší, jakou kvalitu jídla do dítěte cpou (prostě kdyby to bylo plesnivé tak to nikdo nezjistí) a druhak teda cpát do dítěte jídlo tím "cucátkem" místo lžičkou je fakt příšernost. Já nejsem odpůrce obsahu toho, co v těch kapsičkách je, pokud se to vymačká na misku a lžičkou aplikuje do papulky, ale bože, co pak z téhle generace vyroste? Na druhou stranu banán třeba se dá krásně naškrábat lžičkou i bez mističky a nebo nám ho Maňuš normálně ukusuje v po kouscích. Stejně tak s sebou můžu mít od určitého věku ovoce v krabičce - mango, banán, jablíčko, hroznové víno, borůvky... Vždyť je to tak strašně snadné. Navíc teda Velká Británie je země netušených možností. O kvalitě a obrovském rozdílu v surovinách a potravinách obecně by se dala napsat kniha. Pokud si někdo myslí, že je to v Čechách pouze nafouknutá bublina, pak tomu tak vážně není. To probuzení se je neskutečný. Šunky, sýry,kvalita čerstvého masa, mléčné výrobky...no mohla bych jmenovat. Paradoxně se tu v domácnostech moc nevaří - Británie je k tomu taky země polotovarů. Seženete tu nachystané snad úplně všechno od obaleného řízku, přes BBQ žebra až po sáček s vařenýma bramborama s máslem a bylinkama nebo ovocem vykrájeným do všemožných tvarů,aby dětem víc chutnalo. Taky si teda za to připlatíte, ale pro nás, standartní rodinu, kde se normálně vaří a peče a kuchyně není jen na ukazování, je to tu tak trochu surovinový ráj. A vlasně ani proto nechápu, proč bychom měli naší princezně dávat něco, co není stoprocentní. Ještě, že je to dítě natolik úžasný, že si samo řekne, co pro něj je a není dobrý a díky tomu nás rovnou vyvede z omylu, jí krmit nějakým prefabrikátem. Ono totiž když dítě vidíte, jak krásně baští a chutnámu a pak jako mávnutím proutku sní stěží pár lžiček s hrozným odporem, tak si to rychle rozmyslíte... Takže maminky, zamyslete se nad tím, co je vlastně pro to vaše zlatíčko dobré, zahoďte mobil, facebook a instagram a zkuste těch vyšetřených X minut věnovat svým dětem navíc. 

Město platanů

Lásce na stopě - můj malý coming out

"NEMILUJU TĚ PROTO JAKÝ JSI, ALE PROTO, KÝM JSEM JÁ, KDYŽ JSEM S TEBOU"

Tohle téma jsem zvažovala hodně dlouho a přemýšlela, jestli s tím vůbec takhle na veřejnost jít. Ale jelikož se stalo to, co jsem psala už v minulém díle, asi dozrál ten čas....předem avizuji, že nechci jmenovat, nikomu ubližovat a pohled na věc je čistě můj a může se od pohledu ostatních lišit (ale tohle je můj blog, můj život a moje věc a Vám co se to nelíbí, tak to teď přetaňte číst a použijte křížek v pravém horním rohu).

V lidském životě se za krátký čas odehraje spousta různých divadelních představení, která Vás většinou nějak poznamenají - pozitivně nebo negativně, ale i neutrálně, prostě nic není černobílé. A tak moje cesta ke spokojenému a rovnocennému partnerskému vztahu, lásce, toleranci a vytouženému miminku byla dost zajímavá. Co svět světem stojí a co já si pamatuju toužila jsem po dítěti, po rodině, po harmonickém vztahu. Když jsem se v 19-ti poprvé vážně zamilovala a po různě různých situacích se ve svých 22-ti (r.2009)z no, řekněme mladické nerozvážnosti a především "honbě" za miminkem vdávala, netušila jsem, co všechno mě v životě čeká. Ono si totiž řeknete, že chcete miminko, máte k tomu toho svého prince a je to přece tak jednoduché - jednoduše otěhotníte. Aha! Už před svatbou jsme se o miminko snažili, mým šťouráním a čtením a skvělým gynekologem jsme se dostali na kliniku reprodukční medicíny, kde se zjistilo, že lusknutím prstu to vážně nebude. No abychom tu nebyli ještě zítra, prostě a jednoduše - absolvovali jsme všechny možné pokusy o otěhotnění s negativním výsledkem. Mám tedy za sebou zákroky jako je IUI i IVF (jeden odběr, 2x transport). To mělo za následek naprostý rozpad vztahu a lidské selhání mého tehdejšího muže,prostě asi neunesl tíhu a tlak, který s tím byl spojen. Potýkala jsem se proto s alkoholismem, fyzickým i psychickým týráním, krádeží peněz, gamblerstvím a v poslední fázi i s nevěrou, což u mě vyvolalo poměrně slušný zdravotní problémy-když opomenu hormonální bouři a přibrání na váze při IVF léčbě. Když jsem sebrala veškerou svou vnitřní sílu a díky lidem kolem mě poprvé v životě opravdu mávla rukou nad tím, co si o tom ostatní budou myslet, došlo v r. 2011 na rozvod. Teď vím, že tohle všechno mě mělo někam posunout. Bez toho bych nebyla člověkem, kterým jsem dnes. Ta kapitola do mého života prostě patří, ale on jakoby v mém životě nikdy nebyl. Taky vím, že se lidé mění a rozhodně netvrdím, že teď není někdo jiný. 

Jedním z lidí, kteří mi vážně neuvěřitelně pomohli, byl můj tehdy budoucí partner. Sedli jsme si jako lidé, obdivovala jsem na něm spoustu věcí včetně nadhledu, humoru, ale i rozhodnutí založit jednou rodinu a postavení jeho žebříčku hodnot. Nějakou záhadou se stalo, že po letech odstupu a možná i vzájemných nesympatií, jsme našli cestu a společnou řeč. Vždycky věděl, že mojí největší touhou a přáním je rodina a děti, nikdy že nebudu kariérista, kterému bude záležet na penězích, dovolených, materiálních věcech. Po třech letech jsem se nechala ukecat (věřte, že po prvním neúspěchu to fakt chtělo ukecávání a přesvědčování) a došlo na svatbu č.2....Bohužel z muže, který byl oblíbený v kolektivu, měl přátele a občas se semnou účatnil různých společenských akcí se postupem času stal člověk, který, jak zmínila jedna naše společná známá, se stal naprostým asociálem. Vše mu bylo naobtíž - včetně vlastní rodiny a nakonec i mně. Nikdo z lidí, kteří v tom nežijí nebo nežili si nedokáže předstvit, jaké to je mít vedle sebe člověka, kterým byl poslední rok a půl on. Situace když vy přijdete odpoledne z práce, on leží ještě v pyžamu, neumytý a zanedbaný, protože jeho prostě nebaví pracovat a ten kolega co ho nahání telefonem je blb na kterého nemá náladu, jsou vcelku na denním pořádku. I to bych jako partner dokázala odpustit a tolerovat, protože život nestojí na blbostech a malichernostech, prostě někdy holt nemáte den a nikdo z nás nemá prostě happy náladu stále a neustále. Jenže když místo partnera, manžela, milence máte vedle sebe osobu, která by Vám směle mohla suplovat sourozence, tak prostě začnete řešit co je špatně. S tím se samozřejmě vleklo nevyřčené téma dětí - prostě po třech letech vztahu a po jednom, dvou, třech, čtyřech letech manželství visí ve vzduchoprázdnu obrovský otazník. Přestává Vás bavit odpovídat lidem na jejich dotěrné dotazy, že ještě nechcete, máte čas, chcete opravit dům, mít našetřeno atd....a ve vaší hlavě prostě jen čekáte, až se ten druhý rozhodne(a Vy ho nechcete schodit), protože i když Vy chcete tu rodinu už od školky, tak on je váš manžel a to se prostě nedělá. Přestávají Vás bavit soucitné pohledy lidí,že Vám to asi nejde -když to tak není. A tak se do Vašeho života s každým dítětem v okolí vloudí neskutečná krize osobnosti a krize vztahu - hádky, dotazy a ne moc hezké výměny názorů. A tak se dozvíte spoustu různých věcí, včetně pro mne zásadní informace, že on prostě dítě nechce...víc nic. Je to otázka peněz, času nebo je prostě nechce nikdy a myslel si, že to nějak vyhnije?? To asi u ženský po třicítce co děti chce nevyhnije,že. Nepomůžou Vám argumenty,že Vám utíká čas, že kdyby byl problém, musíme to aspoň vědět.Začnete přemýšlet, zda nebude chyba i u Vás (i když Vás všichni odborníci v kraji označují za učenicový prototyp ideálního lidského inkubátoru). No a tak se ve Vašem domově usídlí negativní energie, splín a strašné šedivo a nevlídno. Začnete hledat ventil v koníčcích a plnění si vlastních snů - u mě to byl lovecký lístek, myslivost, psi, vedení kurzů canisterapie v Praze - prostě jsem začala z toho presu zdrhat,přiznávám. Navíc se díky tomu dočkáte spousty dalších výčitek,jenže sedět doma ve čtyřech stěnách by bylo mnohem horší. A i když vedle sebe nějak koexistujete, tak Vám prostě začne docházet, že tenhle vztah prostě nemá smysl, on nekončí - on dávno skončil, nějak se sobě vyhýbáte a i když byste třeba chtěli, tak už spolu protě ani nedokážete a nechcete mluvit....a pak Vám dojde, panebože zase já? Ježiš né, zase nálepka rozvedená? A tady se dějové linky začínají proplítat - spousta lidí mě odsoudilo a odsoudí, že jsem neměla ukončený vztah a rozběhl se paralelně další...nerozběhl. Já to takhle nemám. Něco u mě musí skončit, abych mohla něco začít. A to něco skončilo větou: "Snad nejsi tak naivní a nemyslíš si, že tě miluju. Miloval jsem tě prvního půl roku..." Tehdy se sfoukl i ten poslední plamínek naděje.

Na scéně se nějakou náhodou objevuje člověk, o kterém vzdáleně vím. Pejskař a chlap, který se mi v životě občas nějak objevil a zase záhadně zmizel do toho svého života tam někde - ani vlastně nevím kde. Občas proběhla nějaká zpráva, telefonát - to když jsme společně vybírali štěně pro známé, víc nic. A v té mé době temna vzniká pro mě neuvěřitelně otevené přátelství a nacházím důvěru a vrbu v člověku o kterém nevím víc, než že má taky flata a právě řeší krizi vztahu. Jemu se v listopadu 2018 svěřuju s tím, že se snad nikdy nedočkám vlastního miminka, protože prostě ti chlapi kolem mě jsou nějací jiní - a on mne konejší, ať si z toho nic nedělám, že jeho snem taky bylo mít k synovi ještě holčičku a žádná z partnerek dítě buď nechtěla nebo už nechtěla. Celá tahle komunikace byla pouze po síti a absolutně na přátelské úrovni (vlastně jsem ani nevěděla, jak Tom vypadá a kdo je). V prosinci jsme se několikrát viděli osobně a nakonec to dusno doma vyvrcholilo mým odjezdem na Silvestra na chatu do lesů Vysočiny, kde jsme vlastně na čerstvým vzduchu mluvili a mluvili,řešili spoustu zásadních věcí a strávili Nový rok v přítomnosti dost fajn lidí. Po mém návratu se rozjel kolotoč v mojí hlavě a v mém nefungujícím manželství. Věděla jsem, že jestli se doma něco zásadního nestane, musí to skončit.  A ono to trvalo, vážně moc to trvalo a něco ještě trvá, ale skončilo to a já jen doufám, že i když to dost bolelo a nebylo to úplně hezký, tak je to pryč. U mě určitě, já jsem vlastně tak daleko, že bych klidně se všema těma "lumpama" svýho života - nejen těma oficiálníma - vyrazila na kafe a s Máňou na klíně s nima hodila řeč. 

No a tak se Vám stala taková věc, našla jsem na Andělu anděla. Chlapa s velkým CH - hotovýho, s vlastními názory a vlastním úsudkem; muže, který mi imponuje, na kterého jsem neskutečně pyšná a hrdá za to co dokázal a denně dokazuje; muže, který miluje a nestydí se za to být milovaný; muže vychovaného neuvěřitelnou,úžasnou ženou a maminkou; takovýho, který zastává opravdovou roli muže a já můžu být manželkou a mámou a nemusím být Xena a bijec, protože ač by se spousta lidí v mém okolí divilo, tohle není role, ve které jsem se kdy cítila dobře,ale musela jsem jí zastávat,když to ten druhý nedělal. A je to tak strašlivě osvobozující a uvolňující a jsem to daleko víc já a jsem to jiná já. No a s tím skvělým člověkem, který má samozřejmě taky mucholapku plnou much-jako každý z nás-jsme si jednou prostě řekli,že když to s spolu teda myslíme vážně a okolí se už tak nějak smířilo s naším "mírným" věkovým rozdílem, že bychom teda na plánovanou cestu do Londýna neodjížděli jen dva a pejsci. Na začátku října jsem na dotaz gynekologa jestli mě něco trápí odpověděla, že nic,ale ráda bych otěhotněla aspoň do odjezdu, že porodit v Čechách už asi nestihneme. No a za 10 dní jsem v těch dveřích stála s tím, že je něco divnýho, protože jako ten test ukazuje //, ale to přece není možný, když minule jsem na kontrole nebyla těhotná(včetně kontroly z krve,ale to víc v článku o našem těhotenství)....smích doktora a jeho: "Jó, to se Vám někdy tak stane no..." nezapomenu asi nikdy v životě. A tak se stalo,že moje cesta za miminkem byla přesně jako ta z těch knížek a časopisů - prostě najednou bez problémů a lusknutím prstu tam byla naše malá fazole. A stalo se, že do odjezdu stihneme i porodit... A najednou se věci začaly dařit, šly nějak všechny tak, jak si to člověk přál - asi karma, vyčistil se vzduch, najednou jsme měli jiný pohled na věc a s tím správným člověkem to prostě nějak jde. Pravda, instituce českého zákoníku nám zamotala hlavy a konala se tajná svatba č.3 - juchůůůů!!! Slyšíte to mé nadšení,žejo :-D Ale vyřešit to bez ochoty třetí strany jinak prostě nešlo. Takže jste mohli vidět sexy sněhuláka v létě (teda mě v 36.týdnu v bílém) pokud jste náhodou šli okolo. K těhotenství a porodu se určitě dostanu a sepíšu to zvlášť, protože to je samostatná kapitola, která je pro mě moc důležitá a nechci ji zapomenout. Je důležitý dát vědět lidem,že i když věci nějak chcete a přejete si je, tak ne vždy dopadnou tak jak je očekáváte nebo jak jste si je celý život plánovali.

Takže když to sečteme - 3x vdaná, 2x rozvedená a vysněné dítě po 10 letech obrovském chtění a těšení se naprosto spontálně a přirozeně - to je opravdu pohádkový příběh,žejo.

Smyslem tohohle by ale měla být zpráva, abyste neodsuzovali lidi, když podle Vás mají nějaký nálepky, nikdy nevíte, co za tím vším může být nebo kdy se taková věc může stát Vám nebo Vašemu dítěti. Že se lidé postupem let a zkušenostmi mění. A rozhodně nedejte na pocit, jak lidé působí skrze sociální sítě a podobně, většina se svými neúspěchy nepochlubí. I když zrovna v případě oné dámy, která má potřebu se zaobírat mým soukromým a mým dítětem, tím, že holt zvládám víc věcí najednou a že se mi podle ní v životě daří a žiju si pohádku, tak jestli jí tohle štve a místo vlastního života a věnování se své rodině, se vrtá v životě někoho jiného,tak mě to dost těší :-)

Cesta za láskou a touhami je někdy dlouhá, klikatá a trnitá - ale já jsem jedna z těch, která ví naprosto o čem mluví, když Vám řekne : Lidičky, není nic jednodušího, než změnit svůj osud, protože je to Váš život a nikdo jiný nemá právo Vám do něj jakkoliv zasahovat. Jde jen o to, najít v sobě dostatek vnitřní síly,přestat se litovat a jít dál....Tak hodně štěstí

Když přestanete mít čas

Ale zpátky k lednu - o lásce a rodičovství příště. Mariánka nám ze dne na den začala lézt a s tím se pojí spousta zábavných historek o kramaření v kolíčkách a kyblících na prádlo,nalezení boule na čele není neobvyklé, protože tuhle máte roh skříňky, tuhle je komoda nebo támhle dolezla k topení. No a současně s tím si nám Mariánka začala sedat v kočárku....mimochodem právě je tu 21:33, Máňa se probudila a leze si po koberci v ložnici a první co, tak nabourala hlavou do skříně,ach jo. Obecně je z toho malého mimča najednou superživý tvoreček, ten skok za leden je neskutečný - jsme v situaci, kdy je v mnoha věcech vývojově hodně napřed (ono se to srovná), ale teď je to mezi vrstevníky neskutečný rozdíl. Dneska jsme byly s Márinkou zase zpívat a ona už prostě sedí a komunikuje s ostatními dětmi...neskutečné. 

Taky jsme tu měli první velkou návštěvu z Čech - byl tu na návštěvě za náma děda s babi. Byli tu týden a snad tu s náma byli spokojení. Zvládli jsme vidět a ochutnat spoustu krás tady v okolí, ale i část historického Londýna včetně dokonale neobjednaného typického počasí. Byli jsme u Kensingtonského paláce a v jeho zahradách, došli jsme na Paddington, do malých Benátek, samozřejmostí bylo Portobello a koupě čapek pro radost, navštívili jsme Science muzeum, kde byl můj taťka kouzelný, ale taky jsme viděli Westminster Abbey, BigBen(teda ne že by byl vidět za tou horou lešení), budovu parlamentu, rozbouřenou Temži a krásné budovy templářů včetně Tempe Church (nejvíce jej asi proslavil Dan Brown a milovníci "Šifry" už vědí), byli jsme na Trafalgar square, kde pořád stojí kapitán Nelson a ochutnali jsme mnohé včetně fish and chips s hráškem. To odloučení od rodiny je zvláštní, jsou situace, kdy Vám strašně chybí (jako jsou třeba společné oslavy nebo byly Vánoce), ale taky je to neskutečně osvobozující...najednou jste pryč od maloměšťáctví a víte, že i kdybyste měli na hlavě pošlého hraboše, tak je to tu každému jedno. Uvědomuju si ale strašně moc, že i když si je člověk nevybral, tak k němu jednou pro vždy patří a nedal by je nikdy za nic na světě i s jejich chybami a názorovou odlišností. Víme, že na sebe myslíme, víme, že jsme tu pro sebe, jen nás prostě dělí ten kus Evropy. Víme, že tam na nás čekají "stařečkové" které trápí, že své první pravnouče, vnouče, praneteř nemůžou denně vidět vyrůstat tak, jak by si přáli nebo jak byli zvyklí. A tak aspoň píšou, volají, štrykují, fotí a učí se s moderními technologiemi, aby nám byli blíž

No a dneska je tý naší holčičce už 7 měsíců - neskutečný. Vždyť vloni touhle dobou mě to miminko ještě ani nekopalo v bříšku, ještě jsme ani netušili,že se usmyslí a přes náš velký protest vědět co že má mezi nožičkama nám prostě jen tak vystrčí 8.2. tu "svoji" přes celou obrazovku a nebude pochyb, že taťkovi se splní sen o holčičce... 

"Je to skřítek neposeda, zvědavý jako opička..." to na nás teď sedí naprosto dokonale.

Je to za náma! Silvestr, Nový rok, první půlrok...

Je to úspěšně za náma. Přežili jsme prvního Silvestra v bezmála 9 milionovém Londýně, zažili jsme novoroční procházku Hydeparkem a Kensingtonskými zahradami a Márinka oslavila svůj půlrok na tomhle malým modrým ťuflíku.

Silvestr - to je vždycky v rodině, kde jsou zvířata velmi ožehavé téma. Rachejtle a petardy všeho druhu prostě těm živým tvorům nepůsobí úplně idylický konec roku. U nás je trochu výhrou, že máme pesany lovecky vedené a nemají tudížreakce na střelbu a to ani tu petardovou. Překvapilo nás ale, jak spořádané měslo Londýn je. Kvůli Márince jsme byli všichni samozřejmě doma - režim dodržujeme za každých okolností a i když je to noční sůvička, tak chodí spinkat pravidelně ve stejnou dobu. Měli jsme trochu obavu, protože známe průběh večera v Čechách. Neřízené detonace všemožných dělobuchů již několik dní před i po Silvestru, lidé bezohlední,nedbajíce zákazů a doporučení letících televizí, facebookem a jinými kanály. Londýn je oproti tomu překvapivě úplně jiný. První rány se ozvaly opravdu až s půlnocí a to ještě daleko od naší čtvrti, až někdy kolem půl jedné se ozvalo pár výbuchů v sousedství,ale jinak nic...Jaká lahoda pro uši naše, dětské i psí. Půlnoc u nás byla roztomile rodinná. Márinka se asi 2 minuty před půlnocí rozhodla,že s náma oslaví ten vstup úplně, a tak si s náma musela ťuknout a připít šampáněm a dostat svou první novoroční pusinku. 

Nový rok - ten jsme oslavili krásnou dlouhou prochajdou a hlavně, pro Mariánku úplně nově-mrkvičkou! Řekli jsme si, že "jak na nový,tak po celý.." a tak od 1.ledna baštíme zeleninku. Mrkev byla trochu výzva, protože tu naší holku moc nešetříme a mrkev jsem jí uvařenou jen nastrouhala s kousky. O poznání lépe je to s takto připravenou cuketou, ta jí vysloveně chutná..no tak uvidíme, co řekne na batáty.  Bohužel nám do toho začal konečně růst třetí zoubek, a tak noc z 2. na 3. byla hooodně akustická,ale do svého půlroku se Manu probudila už o zub krásnější. No a protože není tabulková, tak jí místo horních jedniček (které by po těch spodních měly logicky následovat) vylezla horní pravá dvojka. To bude americký úsměv roku :-) No a abychom to pořádně oslavily, vyrazily jsme spolu jako správná máma s dcerou shoppovat. Vzaly jsme topěkně celé nově, takže jsme poprvé šly s nosítkem větší dálku něž jen kolem bloku nebo po baráku. Absolutně jsem si tu zamilovala krámek značky Jojo Maman Bébé- mají krámek kousek od nás a jejich věci pro mimina a děti do 6ti let jsou prostě božský. Máme od nich krásný spinkací overal s myškama, co přivezl manžel Manulce už do Čech a já naprosto neodolala jejich povánočnímu výprodeji. Původně jsme vyrazily jen pro nočník, protože jsem pomalu chtla začít učit Manu sedat, ale nechat tam další z overálků jsem prostě nemohla. Taky mě naprosto dostávají ty jejich pogumované kabátky do britského počasí, stylový, krásný a praktický...beztěch se určitě neobejdeme, to tu prostě umějí. 

No a sobota pro nás byla krásně slavnostní. Manžel byl pozván na povánoční oběd v rámci práce a tak jsme ho poprvé měly možnost doprovázet do společnosti. Manulka byla samozřejmě členem veškerého dění včetně televizních kamer...zažili jsme tam společně moc hezké chvíle. Před obědem se po modlitbě lámala hostie a tu jsme si navzájem pro štěstí vyměňovali, takový hezký polský zvyk. Potom se držela minuta ticha za veterány, kteří zemřeli v loňském roce - no a naši milou Máňu nenapadlo nic jinýho, než si do té krásné a důstojné minuty ticha prdnout jako správný mimiňák. No a já jak jsem se k ní ohnula, tak jsem na celý stůl zvrhla svou skleničku šampaňského - jak na sebe neupoutat pozornost,že. Odpoledne se moc vyvedlo, jídlo bylo skvělé. Po houbové polévce se servírovala husa s mandarinkovou omáčkou a jako desrt jsme dostali výtečný makový koláč. Mariánka to zvládla na jedničku s hvězdičkou včetně pochování od moc milého staršího pána, který si jí od vedlejšího stolu vyhlídl a přišel si pro ni. Odcházeli jsme spokojení a myslím, že jsme si ani neudělali moc ostudu :-) 

I u nás byl Ježíšek

To Vám byla zase vánoční divočina. U nás v Čechách jsme zvyklí na bláznivé rodinné šílenctví, kdy jeden druhého nepustí ke slovu, pořád se všichni překřikují, pořád někde někdo něco povídá a pořád se u toho jí. Tady v Londýně jsme letošní Vánoce měli úplně jinačí. Manžela v noci z 22.na 23. prosince zachvátila střevní chřipka, a pak se to začalo válet po celé šestičlenné rodince - v pondělí bylo zle Agnesce, v úterý Ikovi a Carmen a ve středu to skočilo na mě a ani Márinka se tomu nevyhnula - ještě že měla ta naše holka v tu jednu chvíli plínku. Měli jsme díky tomuty svátky takové pomalé, válecí...ale co, zkusit se má všechno ne. Jedno víme jistě...tyhle svátky rozhodně nepřibereme. 

Letošní Ježíšek byl u nás velmi výjimečný. Nejen proto, že jsme sami a v Londýně, ale především kvůli Mariánce. Vánoce u nás jsou a vždycky budou tradiční, Ježíškovské, se stromečkem, salátem, řízkem a dárky 24. večer.  Oba jsme se shodli na tom, že děti by se měly naučit po svých přáních toužit a ne dostat na co si vzpomenou. Letos Mariánka od Ježíška dostala jeden veliký dárek, který si myslím, užije mnoho dalších let a potom pár drobných, které ale donesl Ježíšek od dobrých duší v Čechách. Po večeři, když přišel ten správný čas, jsme si chtěli udělat fotku,abychom měli památku na první společné Vánoce. No to Vám zase byla komedie :-) Z celého večera totiž nemáme jedinou fotku, kde by Mariánka nebyla rozmazaná, dívala se hezky do objektivu nebo nebyla v záběru flatí hlava. Ale zase na to máme veselé vzpomínky...Márince se nejvíc líbilo to šustění papíru. Až když má člověk děti, tak pochopí podstatu Vánoc. Vůbec nepotřebujete nic, jen ty dětský zářící kukadla a natahující se ručičky po žárovičkách, kouličkách a balíčcích pod stromečkem. Mimochodem stromeček - to je taky dobrá kapitola. Tady se totiž stromeček strojí hned na první adventní neděli nebo se to směřuje k 1.prosinci, takže sehnat ozdoby a stromeček v čase pro nás běžném je věc naprosto héroická. My jsme si nakonec vybrali tak, že jsme koupili stromeček v květináči a použijeme ho každý rok, ono kdoví, kolikero Vánoc tu vlastně budeme a takhle ho můžeme mít venku celý rok. Takže jsem milej zlatej stromeček ozdobila venku, krásně nám svítil a pro dětské oči i blikal celé 2 dny, protože pak si to přištrádovaly všudypřítomné veverky a přehlodaly nám kabel u světýlek - ale nemohly nám přehlodat kabel třeba v polovině, aby nám vydržel stromek svítit alespoň z části, ony nám ty potvory přehryzaly kabel hned za 6.světýlkem z 50. takže svítí opravdu komicá část...asi pomsta za absenci oříšků na místě, kam jsme si je naučili chodit. Takže od 25.prosince nám náš nápad s venkovním stromečkem jaksi nevychází, ale jako snaha byla,že.

Náš dáreček, zdá se býti volbou výbornou, protože ta naše holka rajtuje na svém soukromém jednorožci jako zdatný koňák. Objímá ho, pusinkuje, kouše ho do jednorohu...no vážně si ho užívá. Taky jí moc baví hrací knížka od ježíškotety Bohunky a nás teda úplně posadilo na zadek bóďo s flatíkem od majitelů naší odchovankyně Starky. 

Christmas - Maminko slyšíš??Ježíšek už určitě jde...

Happy Christmas time

Tak dneska jen rychlovka...Včera nás překvapivě překvapil zvonek u dveří a za nimi stál Ježíšek od GLS - překvapilo mě, že Ježíšek je černoch a jmenuje se MArcelo,ale což. No a tenhle mArcelo Ježíšek nám přivezl balíček z Čech. Máme skvělé kamarády, kteří nám chtěli udělat radost a poslali nám balík co u nich pro nás zapomněl Ježíšek. Díky tomu máme od skvělé cukrářky doma 15 druhů cukroví a naše děti pod stromečkem drobnost. To máte tak, když má váš odchovaneček skvělou,úžasnou rodinu. Moc děkujeme Hrebikům do Kramolné, protože jsou prostě úžasňáci a my díky nim budeme mít na Štědrý den i cukrovčo k telce (letos jsem fakt nepekla-kdo by to tu hlavně jedl,že) No a dneska jsme byly s Máňou na vánočních zpívánkách a strááášlivě jsme si je užily. I když strašně pršelo a moje celé ranní snažení s žehličkou na vlasy a vypadat trochu jako maminka, přišlo díky tomu naprosto vniveč - musel se mě leknout snad úplně každý. Jak já to britské počasí miluju. Prostě je tu buď strašně vlhko, fouká, leje a nebo všechno dohromady. Takové deště vůbec z Čech neznáme, takové provazce jaké tu padají přes noc, to je něco neuvěřitelného - a překvapivě se to všechno nějakou zádadou vsádně a trávníky tu nejsou nechutně namáchané. No a v tomhle počasí prostě vypadáte spíš jako hodně abstraktní obrázek než lehce namalovaná a upravená maminka nachystaná na besídku s dítětem. Pro nás, co máme Ježíška, nebyl závěr zpívánek až tak zajímavý, ale měli byste vidět ty rozzářený oči těch pidižvíků, když vstoupil do místnosti ON - Father Christmas. Ječení, poskakování,radost z dárečku - to bylo všude kolem. No a co bych to byla za matku, kdybychom neměly s Máňuchou památku na tenhle den taky...takže prostě máme fotku s taťkou Vánoc :-D Odpusťte nám to. Trh byl pro mě dost překvapující, žádná výrazná tradiční věc, prostě stánky s ručně vyráběnými šperky, pohlednicemi, stánky a tak. Když jsme dorazily domů, tak jsme do sebe hodily lehký oběd a šupajdily jsme spinkat - no, to jsem nečekala, co za stres mě to naše dítě nezvedený zase přichystá. Položila jsem si ji doprostřed postele a převlékala si tričko. Během jediné vteřinky, kdy jsem přetahovala triko přes hlavu ta naše artistka provedla veletoč a překulila se přes hranu postele na zem - no ještě že máme koberec s vysokým chlupem. Nikdy v životě jsem nezažila takový šok - první a bohužel ne poslední v jejím a mém životě. Jasně, že se už víc jak týden překuluje z bříška na záda, ale vcelku neohrabaně. Vůbec nechápu, jak se jí tohle povedlo....no takže nám začíná veselé období, kdy semnou půjde asi i na záchod a nebo bude nekompromisně zašpundovaná v postýlce nebo ohrádce. Tak si ty svátky krásně užijte, my se ozveme asi s novinkou,jaký byl britský Ježíšek.

Gorgeous London city...

Londýn je prostě nádherný. Pořád tady zažíváte nové a nové věci, pořád se tu něco děje - ulice jsou tu každý den jiné a každý den vás překvapí něco nového. Tuhle jsem třeba šla po parku a na cestě stáli tři klučíci s dlouhými vlnitými vlasy a krmili veverky sušenými banány, a ti tři kluci vypadali, jako by právě vyskočili z Knihy džunglí, kde hráli hlavní roli Mauglího. Nevím jestli byli jen bratři nebo trojčata, ale člověk by je od sebe sotva rozeznal. Když jsme tuhle jeli autem na nákup, tak za námi jelo velké BMV, které bylo celé potažené sítí vánočních světýlek a celá jeho kapota díky nim zářila jako noční obloha - kouzelně bláznivá podívaná. A to je tu pořád. Dny jsou tu pro nás pořád něčím nové. Chodíme s Mariánkou do dětského klubu na zpívánky, byly jsme spolu v Science muzeu, kde je interaktivní expozice pro starší děti - je tam spousta hýblátek, fontánek, hudebních hraček a jiných zvláštností. Děti se tam krásně zabaví - do muzeí je tu vstup zdarma, což je pro nás vážně směšné, můžete přispět 5Ł pokud chcete (což je v turistickém kurzu necelých 150 Kč). Minulý týden jsme měli doma pestrý - byli jsme všichni společně s taťkou u něho v práci na slavnostním vánočním přípitku. Mariánka rozharovala úsměvy na všechny strany a mrkala na tátovi kolegy. Druhý den jsme zase byli pozvaní na návštěvu k sousedům. Máme takovou hodně zvědavou sousedku - redaktorku BBC - a ta má tak nějak ráda přehled. Bylo to moc milé, sousedka přizvala ještě další sousedy, takže se nás sešlo více. Probrali jsme tradice v Čechách a Británii, co a kdo jak dodržujeme. Udělali jsme sousedce radost, protože jsem doma vyrobila pár českých chlebíčků a protože Keishini žila a studovala v Praze, prý jako bychom ji vrátili zpět. To je takové moc milé zjištění, že taková drobnost a chvilka vámi strávená nad nějakou maličkostí udělá takovou radost. Moc taky chutnalo i jejím synkům - takoví správní raubíři.  Taky se u nás všechno chystá na Ježíška. Včera k nám dorazil stromeček - takže ho musíme nastrojit a pak už budeme jen čekat, jestli na nás ani za tou louží Ježíšek nezapomene. Budou to první Vánoce s Mariánkou a vůbec první, kdy budeme naprosto sami, bez rodiny - tak jsme sami zvědaví, jaké to bude. Samozřejmě, že budeme držet české zvyky a tradice, i když v takovém místním pojetí (ono to ani jinak nejde). Včera tu dokonce zapomněl Ježíšek zbytky vánočního papíru, to byla ráno radost. Mariánka se rozhodla, že je to ta nejlepší hračka a napouštěla a rozpouštěla ho už od rána. Asi pojala podezření, že je termit, protože se jala trávit celulózu a byla překvapená, že jí to nejde, takže jsem jí musela z krku tahat kousky zeleného papíru. No a celé to předvánoční těšení si zítra obohatíme o malý vánoční trh v knihovně, kam chodíme zpívat včetně vánočních zpívánek a pro děti s překvapením - návštěvou "Father Christmas" což je osoba, která tu dětem nosí dárky. Taky už se těšíme, že taťka bude s náma doma a budeme si užívat svátky společnými procházkami, výlety a prostě tím, že budeme všichni jenom spolu.

Fakt neskutečnej víkend

V sobotu jsem měla slíbený Portobello road market, což je takový místní blešák. Seženete na něm od prvního do posledního šroubku třeba celou lokomotivu. Představte si, že každý týden všichni místní obchodníci tělem i duší vyhrabou stoleté půdy a postaví se se svým stánkem podél ulice - koupíte zde porcelán, oblečení všeho druhu, raznice na knihtisk, hodinky, boty, spoustu zeleniny a ovoce, spony, šperky, korálky a neskutečné množství streetfoodu. Milujete-li jídlo všech krajin, tak tady si přijdete na své - my měli klasickýho hotdoga a portugalskou sladkost v podobě listového těsta s čokoládou a praženými mandličkami. Jinak tu potkáte kuchyni mexickou, venezuelskou, korejskou, moderní čínu, španělskou, kubánskou, brazilskou, indickou, portugalskou, italskou, maďarskou, libo-li falafel? no není problém - no můžete zblajznout fakt na co si vzpomenete. Všude se prolínají neskutečné vůně... Já jsem ovšem zabrousila do autorského krámku módní návrhářky vlněných kabátů a klobouků, no to bylo něco pro moji duši. To jsem si zamlsala. V takovém modelu bych jednou ráda vyrazila s klukama myslivcema na bažanty, ti by zírali. Jedno vím jistě, minimálně jeden kousek z téhle dílny musí být můj. Odcházela jsem odtamtud jako z nějakého roztodivného snu, plná dojmů, sršící pozitivní energií a skvěle našťouchnutá. Hezky jsme to zakočili lattéčkem s marshmelounkama a doma jsme všichni usnuli jak mimina.

V neděli jsem vyrazili do Smytha - to je tu největší prodejce zaměřený na hračky. Taková hračková Ikea. Dvě patra po stropy narvané k prasknutí všemožnými libůstkami, které těší především oko dětské, ne však už tak peněženku rodičovu. Najdete tu různé všemožnosti a nemožnosti. Od standartních hraček, panenek,autíček,lega,plyšových zvířátek, až po jednorožce co se mění ve vlkodlaka, flitrovaná zvířátka, kufřík veterináře, miliony dřevěných hraček za pár korun, úžasné velké panenky, sběratelské kousky a jiné. Samozřejmě jsme byli na tomhle místě záměrně, protože Ježíšek nutně potřeboval zaopatřit naši šmrdolku nějakou nemožnou nutností. Hned vedle mě manžel vyslal, ať nakouknu do obchoďáku s domácím vybavením a doplňky, když jsem vylezla s prázdnou,ale s informací,že tam mají hezké hrnky, vlezli jsme dovnitř znovu a ven jsme vycházeli se dvěma totálně nacpanými taškami věcí - prý: "No tolik jsem tady ještě neutratil... To tě zase někam pošlu se podívat.." :-D no tak a můžu snad za to já??? Mariánka byla celý den ve svém živlu, ty její pomněnkový kukadla brejlily po celým tom světě a nemohly ani usnout. Odpadla nakonec nachvilku až v autě, ale to jí zase vzbudil hlad. Odpoledne jsme zakončili krásnou procházkou po parku. Márinka nám po oba večery krásně usnula, asi na ní těch vjemů byla velká spousta a taky, konečně, po týdnu co nás zlobí horní zoubky, nám vyložila to svoje hračkářství do plínky tak, že musela předčasně do vany... :-D

Eště se zpívá...

Uběhly pouhé 3 dny, ale u nás se toho událo spoustu. Zapojily jsme se s Mariánkou do běžného života maminek v Londýně. Ve středu ráno jsme měli sraz s maminkou Míšou a jejími dětičkami Kryštůvkem a Andrejkou a zamířili jsme si to do knihovny v Kensingtonu. Tam několikrát týdně probýhají zpívánky pro malé děti - dobrovolníci předzpívávají a ukazují nejmenším ty nejznámější písničky jako jsou třeba Twinkle,twinkle little star, Wheels on the bus go round and round nebo O MacDonald had a farm. To nás bude moc bavit. Márinka si brouká a skotačí nožičkama, krásně komunikuje s ostatními dětmi, takže středeční dopoledne zažadíme do našeho londýnského jídelníčku. Na zpívánkách jsme taky poznaly českou babičku Julku s vnoučkem Filípkem. Od té jsme dostaly pozvání na páteční Mikulášskou besýdku do místního kostela. Na konci zpívánek dostane každý malý účastník samolepku, aby si pamatoval, že v knihovně byl. Po zpívánkách jsme ještě vyrazili na procházku k Diana Memorial playgroud a parkem pěkně na rychlý nákup a domů, cestou se mi podařilo zarebelovat a tajně vyfotit nazdobený dům rodiny Ecclestone - pořád jsem čekala, kdy někdo vyskočí zpoza keře a z mobilu mi vytáhne film,ale díky tomu vám to můžu ukázat. Čtvrtek jsme měly klidnější - jediným úkolem bylo zajistit občerstvení a malou drobnost na pátek. Dopoledne jsme vyrazily s Carmenkou na procházku parkem - ta si tam našla boxeřího kámoše (no skoro jako "pan kůža" Vendulky u nás v Bělohradě), no honili se po parku jako dva prdloušové. Našly jsme si tady krásný okruh, kde můžou běhat flatíci na volno, takže jsme došly až k soše s příznačným názvem Physical Energy statue - je to taková socha jezdce na koni velmi výrazně zachycující pohyb. No a k téhle soše naše milá Mína přiběhla a nedbaje mých pokynů zvedla nohu a jako správná fenka jí počůrala roh, potom prohnala pár veverušek a byla úplně spokojená flatička. Po odpolední chrupce jsme vyrazily naproti do práce tátovi a na nákupy - nejdřív potřeboval táta něco v obchodě podobném našim domácím potřebám - tam mě uchvátila výloha se Santou na padáku a prsatou paní Santovou a s vláčkem, kterému asistovala růžová svítící lama a dětstký kolotoč. Pak jsem vyrazili všichni na nákup dárečku na páteční párty - nakonec jsme vybrali dřevěnou stavebnici pejska se psí boudou a miskou (co my taky jiného,že), k tomu jsem přibalila pár vánočních ozdob co mi cvrnklo do nosu, balící papír a mašle, konečně jsme objevili pořádný hrnek na čaj a balení skořicových perníčků, taky na tu párty. Ještě honem do potravin a šupajdili jsme domů. Když jsme doma všechno vybalili, tak říkám Tomovi, kde že je ten vánoční papír na tu hračku? No zřejmě jsme ho zapomněli už v krámě nebo nám cestou někdě vypadl, to nevíme, ale já mám tak úžadnýho chlapa, že se oblíkl a běžel mi pro nový, abych mohla dáreček hezky zabalit. V pátek ráno jsme se s Máňou vypravily na smluvené místo s babičkou Julčou a pak jsme všichni štrádovali směr kostel. Na vysvětlenou - všechny tyhle programy pro maminy s dětičkama zde dělají dobrovolníci v komunitních centrech, která jsou právě součástí veřejných budov jako jsou nejčastěji kostely, knihovny nebo muzea a všechny tyhle akce jsou většinou naprosto zdarma. No a tam my jsme se vypravili. Mikulášská je výjimečně za malý poplatek, kdy to probíhá tak, že každá maminka za každé dítě přinese malý dáreček a občerstvení. Ten dáreček vloží do obrovské krabice a má pouze informaci, že si nemá vybrat ten svůj. No a na konci nadílky dostane vaše dítě dáreček od někoho jiného-což je teda za mě naprosto geniální nápad. Program měl asi 2 hodinky - první hodinu se děti neřízeně rozptýlí po hale a nekoordinovaně si mezi sebou hrají. Mezi tím je pro maminky a malé hladovce připraceno občerstvení v podobě mňamek, které jsme si všichni donesli - takže jsme tam mohly ochutnat tyčky, perníčky, košíčky, spoustu ovoce, slaná kolečka a mnoho mnoho dalšího. No a po hodině začal program, kdy se hrálo loutkové divadlo, zpívalo se a rozdávaly se dárečky. Loutkové divadlo bylo na téma Vánoc - tedy o tom, jak přišel anděl zvěstovat panně Marii, že byla vybrána jako maminka pro Ježíška, jak jí rostlo bříško a Josef mu vyrobil kolébku, jak vyšla hvězda a celé to bylo protkáno spoustou písniček. No a na konci si Márinka vylosovala dáreček a v něm byl krásný modrý plyšový sloník. Taky jsme se tam potkali s aupairkou Kačkou a malou Rebekou. Beky je strašně srandovní 20ti měsíční slečna - a včera nás pobavila, když mezi nás přišla, sedla si k nám a zahlásila: I´m making poop....to po našem znamená, že dělá bobek :-D No rozesmála tím půlku sálu. A protože má nezměrný apetit a vše jí prý moc chutná, tak když byl nachystaný rautík pro maminky tak malá Beky prohlásila: Let´s go eat (tedy pojďme jíst) a vyrazila směrem ke frontě, kde se prodrala spodním patrem, ukořistila tvarohovou taštičku a šupajdila se s ní posadit, žel bohu si sedla přímo mezi dveře, kudy měli ostatní procházet - řeknu vám, holčička je fakt kousek :-D. Domů jsme vyrazily po poledni a tak jsme se ještě zastavily za tátou a společně jsme si došli na oběd. A protože bude víkend, tak nás čeká zase spousta společných zážitků...

Dneska je jí už 5 měsíců a ty příběhy k tomu...

Dnes je to přesně 5 měsíců, co přišla ta naše kráska na svět. Ona je prostě úžasná...věčně veselá, optimisticky naladěná holčička. Všechno ji strašně zajímá, začíná zkoumat svět - hrozně jí baví práce se lžičkou a hrací seslička, kterou máme půjčenou. Taky se ze mě občas začíná stávat klokanní máma (dnes třeba při luxování) - to aby si Máňa zvykala na nošení. Zřejmě má vlastní názor na nošení žaludového bodýčka, který jsem jí ještě v Čechách koupila, protože ho měla na sobě 2x a oba ty časy se jí ho podařilo prosr*** úplně durch :-D . No a já ho na ní přitom táák miluju. 

Dneska jsme po ranní siestičce vyrazily zase na procházkové kolečko po parku. Dala jsem si v Italských zahradách latté a mazaly jsme společně s Agneskou kolem The Long water na rajz. No to zase byla plejáda zajímavostí. Už jste někdy viděli, jak srazí holub arabku k zemi?? Ne?? Nebo jak obří krkavec poponese italského chrtíka, zřejmě za účelem obživy?? Ne?? A nebo jak na vodu přistává asi 50-ti hlavé hejno hus velkých a pak se ta jedna husa tak vehementně potápí pro nějakou baštu na dno jezírka až se překlopí a plácá se tam div se neutopí?? No tak to my jsme dneska všechno viděly...a to nepočítám ty veverky běhající turistům po nohavicích, malé alexandry sedící na slečně u ptačího stromu a zobající jí z ruky jablíčko, ani všudypřítomné helikoptéry, které tu dnes kvůli jednání NATO hlídají vzdušný prostor a tak jsme asi ty nejstřeženější holky na světě. 

Druhé kolo šla s náma na obhlídku parku Carmenka - holky dnes dostaly moji důvěru a poběhaly si na volno. Je trošku komické vysvětlovat mým loveckým holkám, které vyrostly na vesnici, v lese a mohly do kterékoliv vody, že najednou mají být za dámy, mají chodit spořádaně na vodítku, do vody tu nesmí (protože ta místní žoužel všechna patří místní královně, většinu z toho dostala darem, a je tak pod její výsostnou ochranou), ani že tu žoužel prostě aportovat nebudou - tohle není bažant ani kachna na honu. Tak naštěstí jsme našly kout, kde nás nikdo moc nerozptyluje - kromě veverek a bláznivých holubů, a ti všichni mají buď rychlé nožičky a nebo křidýlka. Holky už se kamarádí s místními čoklíky - je tu neuvěřitelné množství všemožných ras (nejčastěji však kromě voříšků potkáváme labradory, pudlíky, ovčáky, labradoodly, zlaťase a kokršpaněly). Dnes jsme taky poprvé potkaly černou flatičku...to moje srdce zajásalo. No a pak jsme si to namířili k taťkovi do práce, abychom ho obšťastnily svou přítomností a oblažily jeho srdce....

Co je tu zajímavého?

Bydlíme v úžasném koutě města. Všude je tu samý krámek, samá kavárnička, restaurace, spoustu obchůdku se suvenýry, moc mě baví květinářství na ulici - to v Čechách prostě neuvidíte. Pod širým nebem, za deštivého počasí, vám holčina na rohu uváže tak úžasnou květinu až oči přecházejí. Protože bydlíme na ulici, kde je veliké vlakové nádraží, tak kolem nás pořád proudí davy turistů tlačících své kufříky na kolečkách tam a nebo zpět, podle toho jestli zrovna přijeli a nebo odjíždějí- to je vám taky podívaná pro bohy. Myslíte si, že v Praze je spoustu lidí? Postavte se na perón Paddingtonu tak kolem 18:00. To pak máte pocit, že se celý svět rozhodl odjet právě v ten čas někam, neznámo kam... A všechny ty krámky mají spoustu cetek a zbytečností a na každém rohu tu koupíte všemožné deštníky a pršiláště.

Jak už jsem psala Hyde park je útočiště se psem a kočárkem číslo 1. Už tu dokonce máme české kamarády...Pokud se dostanete do parku určitě si zajděte k Italským zahradám, soše Peter Pana nebo "ptačímu" stromu, moc se těším na léto až ožije fontána princezny Diany nebo až budeme s Márinkou moci krmit roztodivné ptactvo kolem Round Pond. Teď přes zimu vyrostl jako mávnutím kouzelného proutku v jedné části parku Winter Wonderland - lunapark, místo které bliká,svítí a hraje. 

O víkendu jsme se byli projít po Oxford street a cestou zpět jsme to vzali přes Grosvenor square - je tu naprosto fascinující světelná instalace bílých růží se vzkazy pozůstalýc svým bližním, kteří jim chybí a již tu s nimi nejsou. O kousek dá je zase krásná pocta zvířatům, která obětovala svůj život během válek - Amimals in war memorial. A určitě nevynechejte část parku, které se říká Speaker corner - to je vám zajímavý koutek. Všude tu najdete spoustu stupátek, bedýnek, roztodivných štafliček a ty si prosím pěkně můžete půjčit a na celé kolo vyřvávat, co se vám zlíbí. Je to takový naprosto demokratický kout města, kde ať řeknete co chcete, vše je vám prominuto...takže tam potkáte tlouštíka na dálku nápadně připomínající hambáč, vedle stojí študentík v dlohém kabátku a vše dovršuje stařičký kovboj s názory tak hlasitými, že i když mu nerozumíte, tak si ho fotíte a zíráte na něj i několik minut. A přesně na opačném konci toho celého cirkusu je ulice, která se volá Kensington Palace garden a tam najdete většinu ambasád - jedna vedle druhé tam mají na vilách vyvěšené vlajky jednotlivé státy světa, včetně té české, a mezi těmi vlajkami je vám vilka svým vzhledem nenápadná, stejná jako ostatní, ale v zimním čase úplně jiná. Tahle vila totiž patří pánovi, co se jmenuje Bernie Ecclestone - tenhle pán je majitelem legendární Formule 1, no a ten pán má ženu, co každý vánoční čas naprosto neskutečně, kýčovitě a příšerně, nazdobí celou vilu a její okolí pro své děti a pro ostatní děti, které se tím chtějí kochat (fotku vám bohužel neposkytnu, protože je tam zakázané fotit). A hned naproti téhle krásy je krása jiná, Kensingtonský palác se sochou královny Viktorie a krále Williama III.   

Byl nebyl jednou jeden život londýnský

Londýn je jedno velké mraveniště všemožného - to co si u nás nedokážete představit, se tu běžně vyskytuje i ve vyšší koncentraci. Lidé všech národností, bez předsudků, ve všemožných outfitech různých barev, tvarů i velikostí. Protože bydlíme jen asi dva bloky od Hyde parku, je to naše nejčastější návštěvní destinace. Bereme flatíky společně, i jednotlivě na prozkoumávání různých zákoutí. Díky tomu se vám naskytnou různé pohledy - například za deště leží na trávníku dáma nad kterou se nahýbá týpek v baloňáku a radí jí, jak má správně cvičit,aby měla super tvarované hýždě; vzápětí vás míjí obrovský shluk dětí ve školních uniformách - skoro to i vypadá, že má třída Nebelvírské koleje z Bradavic hodinu tělocviku; tolik psů , jako ráno kolem 9 jen těžko někde potkáte, všichni se venčí na volno a bez konfliktů; pak se dva kastrovaní labíci rozhodnou splodit uprostřed cesty potomstvo nebo se například děsíte náletů místního ptactva, protože prostě co jako nechceš, je mít posraný kabát hned ráno. No a ty veverky, ach ty veverky - všude visí cedule o zákazu jejich krmení, ale nikdo to nerespektuje, takže máte možnost být obydlen několika kousky veverek šedých (je to invazní druh veverky, který vyštípal veverku obecnou a je hodně rozpínavý, no snad se nedostane až k nám - jsou to takový nažraní bobříci s chlupatou štětkou na konci), když máte štěstí-a to můžete mít i několikrát denně, obydlí vás hejno alexandrů malých, kteří se v parku hojně vyskytují, doprovázení všudypřítomnými holuby - to potom máte jedinečnou šanci vidět scénu ze Sám oma v NewYorku nebo disneyovské Sněhurky.  A to vše je umocněno právě místním koloritem modelů - tepláky a norkový kožich, statný černoušek vysmátý od ucha k uchu s bekovkou s motivem růžových jednorožců, výrazným modelem bývá také růžový "župan" , když nevíte co s tím dál tak na to dejte flitry, hodně flitrů nebo si vezměte kraťasy a turban. 

...a jak to všechno bylo

Teda ten přesun do Londýna, to vám byla akce. Mariánka je zlaté dítě s režimem, takže bylo jasné, že vyrazíme na noc, aby většinu jízdy prospala. Většinou ji kolem 19:30 koupeme, takže plán zněl jasně :-) Psal se 23. listopad ráno já se probudila nějak podezřele svěží - to u spáče jako jsem já fakt není úplně obvyklé. Naše česká domácnost vypadala jako po výbuchu nějaké zbraně hromadného ničení, ale jinak u nás byl poměrně klídek...Plán na den byl jasný, "loučící" návštěvy a oběd u našich, naložit auto, lehká chrupka před jízdou a jede se. No umíte si živě představit, jak se to dařilo. Oběd a naložení auta celkem v pohodě, odpočinek se nám nedařil, pejsci přešlapovali tam a zpět, protože měli tušáka, že na ně něco chystáme a malá jako na potvoru měla nevrlou náladu a fňukala. Ale bylo 19:42 a my jsme měli za zády naše malé, krásné, podkrkonošské městečko a vyráželi jsme směrem na Prahu - přes Německo, Holandsko, Belgii až do Francie, kde jsme se v Calais měli nalodit na vlak, který nás měl přepravit pod La Manche do Velké Británie. Cesta byla celkem klidná, záměrně jsme vyjížděli na sobotní noc, kdy nepotkáte na dálnici kamion a s pár přestávkami pro tátu Toma (aby nám za volantem nechrupnul) jsme zdárně dorazili na Pet reception v Calais. Z toho jsme měli největší obavu, abychom prošli - ono totiž převoz tří chlupatých loupežníků za hranice Británie není zase až taková lahoda jako po pevnině. Když nám pejsky odbavili, tak jsme měli čas se trochu občerstvit a vyvenčit nejen pejsky, ale i sebe...Márinka pojala venčení po svém a na kontinentu se rozhodla ponechat stopu nejsilnější, takže ještě brzo ráno probíhala výměna textílií. Objednaný vlak na 9:50 jsem tak nestihli a vzal nás až ten další v 10:20 .Vlak byl pro nás krásný zážitek, máme z něho spoustu parádních vzpomínkových fotek a malá si to vysloveně užívala. V Británii bylo hned od výjezdu z vagónu krásně britské počasí - mlha, deštivo, sychravo...V 10:00 místního času jsme vyjeli z vlaku o hodinu mladší a krásnější a za 2,5 hodiny jsme parkovali před naším krásným domečkem v Kensingtonu - po asi 17 hodinách jízdy evropskými zákoutími.

Domeček je úžasný, s tou nejkouzelnější zahrádkou co si dokážete představit - je to kout kde můžete potkat okřídlené houpací koníky i modrého houseňáka, za růžkem určitě vykukuje zajíc Březňák a zpoza plotu se na vás směje Kloboučník...ale o té zase příště.

My

Doma jsme tři, teda vlastně je nás šest. Já, manžel, naše dcera Mariánka a pejskové Carmen, Agnes a Ike. Doma jsem milující máma, manželka a kamarádka...venku jsem k tomu všemu navíc taky ještě zapálená pejskařka, chovatelka, myslivec, výcvikář, člen canisterapeutického týmu no a vlastně mě baví vše co si dokážete představit ve spojitosti s plemenem Flat coated retriver